uvědomujete, že posmívat se tlustoprdce je hnusný, ale připadá vám to jako dobrej fór. Že je to hřích? Možná, ale co má bejt? Na holku všichni rychle zapomenou, třída si najde jinou oběť, ale našince si všichni zapamatujou jako výbornýho řízka. Není v tom nic osobního, v takovýhle práci se člověk zkrátka vždycky musí zachovat jako profík. Jesli mě pronásleduje špatný svědomí? Ale co tě nemá, ani v nejmenším. Andělé neexistujou. A ty, co po nich jdu, jsou stejně plný sraček jako já sám. Rozdíl je jen v tom, že u mě si špínu na ně objednávaj jako u prvního. Kdyby napadený chtěli, můžou mě trollit a tlačit na mě úplně stejně – rozhodně se mě to nijak nedotkne, natožpak mý rodiny. Zkrátka a dobře se pak eště několik dalších měsíců zabejvám dosti neškodnou činností: Chrlím na různý lidi všelijaký zvratky. A jsem si jistej, že leckdo z nich by mi za to mohl poděkovat – díky mý práci dostali dva ruský novináři povolení k pobytu ve Státech. Ačkoli, tohle všechno jsou jen pitomosti. Důležitý je to, že usilovně pracuju. Až mi nakonec jednoho krásnýho dne Kalo oznamuje, že mě strejda Voloďa zve do lesa. V tý době už jsem scénárista a režisér několika minioperací: Položil jsem pohřební věnec za dveře lidskoprávní aktivistky, připravuju sabotáž proti jedný divadelní inscenaci a uspořádám fingovanej útok na provládního poslance. A to všechno… dělám náramně dobře! V lese je všechno na férovku. Kdepak nóbl vila nebo lesní srub, to strejda Voloďa vyloženě nesnáší – obyčejnej stan. Důležitý jednání se zákazníkama probíhaj ve starým vojenským stanu, kterej v případě potřeby postavěj nějakejch sto metrů od jámy. U klíčovejch rozhodnutí samo-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294837
zřejmě nejsme. Ba co víc, když strejda Voloďa s někým jedná, tak vždycky mezi čtyřma očima a my tak jeho návštěvníky ani nezahlídnem. To poledne, kdy jsem prvně stanul nad jámou, si moc dobře pamatuju. Dole leží mrtvej medvěd, za jednu nohu přikovanej ke sloupu. Koukám na kaluž krve a pozorně poslouchám Kala: ,Strejda Voloďa nás dnes pozve na jednání. Tak tam jen seď a poslouchej, je to jasné?‘ ,Jasný, kámo, naprosto jasný.‘“ Pauza
Na tohle Alexandr připravený nebyl. Hotová smršť kritiky. Mužstvo se mu pošklebuje. Jen se dotkne míče, hned následují úsměšky a teatrální povzdechy. Dokonce i když Saša přihraje přesně, jeho spoluhráči jsou toho názoru, že to bylo příliš pomalé. „Stáhni se, stáhni se!“ řvou na něj záložníci a obránci. „Dělej, dopředu!“ ječí útočníci, kteří si na něj vytrvale stěžují, že hru zdržuje: „Notak, hni sebou!“ Francouzský legionář hned při prvním tréninku po debatě, v níž Sašovi vyloženě vyhrožoval, se do něj pustil doslova oběma nohama. Skvěle cvičený fotbalista hravě zasahoval nervové uzly. Alexandr se v křečích kácí na hrací plochu. V očích se mu zablýskne a z úst se bezděky dere křik. Nikdo ze spoluhráčů zraněnému nepomůže. Saša se svíjí a bolestí hryže trávník, jenže trenér cvičný zápas nezastaví. Zraněný zvedá ruku na znamení, že potřebuje ošetřit, ale lékaři zůstanou sedět na lavičce.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294837
Inu, jsou to zkrátka obyčejní milionáři. Alexandrovi spoluhráči vlastní drahá auta a domy za městem, jenže každý z nich za zády cítí své vlastní Kupčino. Ty nepoleká stín zazobaného tatíka. Když nebude zbytí, plivnou majiteli klubu do ksichtu a požádají agenta, aby jim sehnal jiný mančaft. Saša se nakonec zvedá a s tváří zkroucenou bolestí se vrací do hry. Žadoní o přihrávku, ale ostatní ho dál ignorují. Teď už se na něj ovšem nevrhá jen Francouz. Dostává rány loktem i další kopance, které míří na bolavou nohu. Alexandr se pokouší získat míč, nevyhýbá se srážkám a jde po míči i skluzem, ale díky tomu vypadá ještě směšněji. Když se pak sám odhodlá k tvrdšímu zákroku, trenér tréninkový zápas zastaví a z trávníku ho vyžene: „Takhle se přece ke klukům nemůžeš chovat! Běž si odpočinout!“ Pauza
Večer sedíme u ohně. Kalo prohrabuje oharky, kdežto strejda Voloďa s pohledem upřeným do plamenů říká: „Když se na kolejích zničehonic objeví člověk, vlak nezastavuje, protože prudké brždění by mohlo přivodit smrt ve vagonech desítek, ba možná stovek cestujících. V takovém okamžiku se musí myslet ne na člověka na kolejích, ale na spousty dětí, které mohou ve vlaku cestovat.“ „Proboha strejdo Voloďo, k čemu ten patos?!“ „Černoušku… Když dovolíš, tak budu sám rozhodovat o tom, co je konina a co ne.“
100 Ukázka elektronické knihy