4. V roce 1963 nám přibyl další strávník. Obote se oženil s dívkou jménem Miria, moc krásnou, měla pokožku v barvě kávy s mlékem. Bohužel Mirii se nelíbil můj blízký vztah s premiérem. Žárlila na něho, a když se přestěhovala do paláce, přišla do kuchyně a řekla: „Ode dneška budu premiérovi vařit já.“ Překvapilo mě to, ale přece nebudu diskutovat s manželkou svého zaměstnavatele. Jen jsem se uklonil a zeptal se, co jí mám připravit a s čím jí mohu pomoct. Nevlídně mi poděkovala. Viděl jsem, že jí pomáhá můj kamarád Osore, komorník. Později mi vysvětlil, že Obotovu ženu přece nemůže odmítnout. Poměrně chladně jsem mu odpověděl, že je to jeho věc, ale pochopitelně se mě to dotklo. Doteď jsem ho bral jako bratra, byl jedním z mých dvou přátel. Další den přišla Miria do kuchyně, vzala si zástěru a postavila se ke sporáku. Zdvořile jsem plnil všechny její příkazy, podával naběračky, lžíce a nože. Co tehdy uvařila? Už si nevzpomínám. Ale vzpomínám si, že číšníci to odnesli na stůl, naložili premiérovi na talíř, on začal žvýkat, jedna lžíce, druhá, až se nakonec zeptal: „Kdo to vařil?“ „Já,“ řekla Miria. „Co to má znamenat?!“ rozkřikl se Obote. „Co to sakra znamená?! Od čeho máme kuchaře!“ „Muži má vařit jeho žena. Kuchař ať vaří pro ostatní,“ odpověděla nejistě Miria. Obote na ni vrhl strašlivý pohled. „Vaření je Otondeho práce,“ procedil mezi zuby. „A tvoje práce je jíst, co uvaří.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294818