„Pane učiteli, já nejsem Albert, já jsem Jaroslav“. Vysoukal jsem ze sebe ruskou větu a on na to: „Ješčo raz.“ A takhle to zůstalo. Pan učitel se nenamáhal pamatovat si moje jméno a do konce školního roku jsem pro něj zůstal Albert. Hrozně mě to štvalo. Brácha se na mě pořád vytahuje a tady ve škole mě učitel oslovuje jeho jménem! A vůbec nechápu tu naději v Ješčorazových očích. Vždyť brácha toho z ruštiny umí ještě míň než já, a to je o dva ročníky výš. Ješčoraz nemohl z nikoho dostat kloudnou ruskou větu a byl z toho stále víc rozčilený. Jeho kulatý obličej dostával postupně barvu podobnou barvě ruské vlajky. Měl jsem strach, že ho klepne pepka. Učitel pořád víc zvyšoval hlas, až se zastavil u okna, zadíval se ven a křičel: „Tohle já nemám zapotřebí. Proč já musím cpát ruštinu do takovejch omezenců. Radši bych někde celej den házel lopatou. Jak by mně bylo krásně, kdybych místo toho učení přikládal uhlí pod kotel támhle tomu Ludvíkovi.“ Jak já jsem pana učitele chápal a věřil jsem mu toto vyznání. Ludvík byla parní lokomotiva, která tahala vagóny s nákladem z nádraží v Psinicích do cukrovaru, drožďárny a lihovaru v Libáni a zpět, a na kterou byl z oken naší třídy krásný pohled. Dny ubíhaly. Do školy jsem pořád jezdil na dámském kole. To parádní od kmotra Jaroslava používal táta. Na mě bylo moc vysoké a těžké. Dámské kolo bylo lepší, protože bylo lehčí a pěkně se tlačilo, když jsme se vraceli ze školy a do kopce u vodárny šli pěšky. Do toho kopce jsme se někdy zastavili, opřeli kola o patníky a vymýšleli různé 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294784