Arrakiel si s hrůzou uvědomil, jak se mýlil, když si prve myslel, že jsou proti Lissariovi v přesile. Houby. Mohl je dostat všechny tři s prstem v nose. Proto nepotřebuje ochranku. Lissarius se zle usmál. „To nepopírám,“ řekl nevlídně. Essius konečně zvedl hlavu. Oči měl podlité krví. V obličeji měl výraz, jako kdyby ho trhali na kusy. „Co... po nás... vlastně... chceš?“ vypravil ze sebe těžce. „Proč... jsi... nám to... všechno... říkal?“ Arri chápal, jak to Essius myslí. Pokud had Lissarius dokáže takto manipulovat s ostatními, nemá přece zapotřebí nic nikomu zdůvodňovat. Získávat moc není problém. Bude císařem. Matka mu pomůže s Padlými. Co víc si může přát? Nebo je to úplně jinak? „Jsem sice monstrum, ale nemusím se jako monstrum chovat!“ prohlásil ponuře Lissarius. „Snažím se dodržovat hranice. Nepůsobit zbytečné… utrpení.“ Zarazil se a poněkud rozechvěle dodal: „I když někdy se to bez násilí jaksi… neobejde. Ve jménu vyššího dobra.“ „Jenom jestli to vyšší dobro vůbec existuje,“ ušklíbnul se Sibiel. Lissarius jeho rýpanec zcela ignoroval. Kloubem ukazováku si zaťukal na čelo. „Jsem z jedné čtvrtiny jachadei, ale matka je z poloviny jachadei. Zatím je silnější. Potřebuji vás tři, abych se o vás mohl opřít. Potom bude naděje, že se snáz ubráním. A že se mi podaří ji konečně odstavit. Sibiel se zaškaredil. „Matku odstavíš. Kdo ale bude hlídat Padlé? Snad nečekáš, že Aliance? Těm intrikánům by to jenom posloužilo jako záminka…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294780