logického nebo estetického významu. Byl jako Američan, který slyší čínskou hudbu. Nalil si gin z láhve na polici a kopl ho do sebe, stále se pokoušel sledovat zvuky. Už se chtěl posadit na pohovku, když vtom někdo zaklepal na dveře. Leknutím upustil sklenici. Roztříštila se mu u nohou. Poprvé v životě křikl: „Co je, hergot!“ Jak strašně se polidštil! Zpoza dveří mu odpověděl vyděšený hlas Betty Jo: „Zase pan Farnsworth, Tommy. Nedá se odbýt. Povídal, že vás musím přivíst.“ Teď už nekřičel, ale zlost nezakrýval. „Řekněte mu, že ne. Dnes už s nikým mluvit nechci.“ Minutu se beze slova díval na rozbité sklo. Větší střepy zakopl pod pohovku. Ticho přerušila Betty Jo: „Jak chcete, Tommy. Vyřídím mu to.“ Odmlčela se. „Vy si odpočiňte, Tommy. Slyšíte mě?“ „Dobře. Odpočinu si.“ Slyšel její vzdalující se kroky. Přešel ke knihovně. Druhou sklenici neměl. Už chtěl volat Betty Jo, ale místo toho vzal skoro plnou láhev, odšrouboval víčko a napil se z ní. Vypnul Haydna – kdo může čekat, že pochopí takovouhle hudbu? – a pustil si výběr starých černošských písní, lidovou hudbu afrických otroků. Aspoň v textech bylo něco, čemu rozuměl. Z reproduktorů zazněl sytý unavený hlas: Když já du za slečnou Lulu, pokousá mě starej pes, když já du za slečnou Betty, pokousá mě mladej pes. V zamyšlení se usmál, slova písně ho něčím zasáhla. Usadil se s lahví na pohovku. Přemýšlel o Nathanu Bryceovi a hovoru, který spolu odpoledne vedli. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294590
Od prvního setkání si říkal, že ho Bryce podezřívá; prozradil se už svým trváním na osobním setkání. Newton se díky nákladnému pátrání ujistil, že Bryce nezastupuje nikoho kromě sebe samého, že nepracuje pro FBI jako minimálně dva odhalení stavební dělníci, ani pro jiný vládní úřad. Jenže pokud Bryce pojal podezření ohledně jeho osoby a cílů – jako jistě i Farnsworth a pravděpodobně někteří další –, proč za ním on, Newton, sám šel a strávil s ním odpoledne? A proč dělá narážky, mluví o válce a o druhém příchodu, sám sobě říká Rampelník podle zlovolného trpaslíka, který kde se vzal, tu se vzal, předl ze slámy zlato, svým neslýchaným umem zachránil princezně život, ale jen proto, aby jí nakonec ukradl dítě? Jediné, co Rampelníka mohlo přemoci, bylo odhalit jeho identitu, oslovit ho jménem. Jsem já jak sirotek opuštěný, jsem já jak sirotek opuštěný. Haleluja! A proč, napadlo ho najednou, dal Rampelník princezně možnost se z dohody vyvléknout? Proč jí dal třídenní odklad, aby stihla odhalit jeho jméno? Byla to prostě přehnaná sebejistota – kdo by si dovedl představit nebo uhodnout jméno jako to jeho? –, nebo se chtěl nechat odhalit, chytit, připravit o předmět své šalby a magie? A pokud jde o něj, Thomase Jeroma Newtona, který v magii a klamu překonává všechny čaroděje a skřítky z pohádek (přečetl je všechny), chce se on nechat odhalit a chytit? Příde ke mně tedle chlápek, prej ať zmizím ještě dnes, příde, stojí u mě chlápek, že ať zmizím ještě dnes. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294590
Proč, říkal si Newton s láhví v ruce, bych se chtěl nechat odhalit? Prohlížel si etiketu, bylo mu divně, hlava se mu motala. Nahrávka náhle skončila. V nastalém tichu se do kolíbky kutálel další hrášek. Newton si dal mohutný zabijácký lok. Z reproduktorů zaburácel orchestr, oblehl mu uši. Unaveně vstal a zamrkal. Cítil se slabý; takhle mu nebylo od toho kolik už let vzdáleného listopadu, kdy sám a vystrašený zvracel na jalovém poli. Došel k ovladači vypnout hudbu. Stiskl vypínač na televizoru. Třeba půjde nějaký western… Velký obraz volavky na protější stěně se pomalu vytratil, nahradila ho hlava pohledného muže s líčeně vážným pohledem, jaký si pěstují politici, léčitelé a kazatelé. Upíral na něj oči, neslyšně pohyboval rty. Newton zvýšil hlasitost. Hlava získala hlas. „… Spojené státy jako svobodnou a nezávislou zemi, musíme si vyhrnout rukávy jako praví muži, s táborem demokracie v zádech, a postavit se čelem výzvám, nadějím i obavám světa. Nesmíme zapomínat, že Spojené státy, ať si neinformovaní říkají, co chtějí, nejsou velmoc druhého řádu. Nesmíme zapomínat, že svoboda zvítězí, nesmíme…“ Newton si až teď uvědomil, že mluvčí je prezident Spojených států a že chrlí nabubřelé fráze zoufalců. Přepnul program. Na obrazovce se objevil výjev z ložnice. Muž a žena v pyžamu si vyměňovali fousaté dvojsmysly. Přepnul znovu, doufal, že najde westerny. Westerny měl rád. Jenže na tomhle kanálu běžel vládou placený propagandistický pořad o amerických ctnostech a silných stránkách. Záběry na bílé novoanglické kostelíky, polní nádeníky (v každé skupině jedna rozesmátá osoba černé pleti) a javory. Těchhle filmů poslední dobou přibývalo a jako populární časopisy byly čím dál šovinističtější, jako nikdy dřív oddané naprosto vylhanému obrazu Ameriky coby země bohabojných vesnic, dělných velkoměst, zdravých farmářů, laskavých lékařů, nechápavých ženušek v domácnosti a filantropických milionářů. 102
Ukázka elektronické knihy