Růže z Jericha (Ukázka, strana 99)

20. dubna 2016 Stojím ve dveřích našeho pokoje, v ruce talíř stydnoucích špaget, sleduju spícího Kareema a čekám, až mu zazvoní budík.

Jestli jsem si kdy myslela, že žiju studentským, nízkonákladovým životem, nebo že se snad ve snaze o skloubení pracovních povinností s přednáškami občas dostávám na hranice lidských sil a možností, tak to jsem ještě neznala jeho.

Ráno se každý den žene na ranní praktikantskou směnu v nemocnici. Z té se vrací ve tři. Dá si rychlý oběd, pár hodin spánku… A hurá na noční šichtu do nedalekého uprchlického tábora. Přiznal totiž matce, že se mnou žije, načež mu rodina zastavila jakoukoliv finanční podporu z Káhiry. Začal si proto urychleně hledat práci. Už pár dní nato mu jeden známý – taky Egypťan, jak jinak – dohodil pozici „sociálního pracovníka“ v jednom ze zdejších běženeckých zařízení. Ne že by snad můj milý oplýval v oblasti sociální práce nějakým vzděláním, ba naopak – půjdeme-li do detailů, zjistíme dokonce, že nemá pro tuto činnost ani tak základní předpoklady jako například pracovní vízum. K našemu neskonalému štěstí se však řadí k těm několika málo rodilým mluvčím arabštiny, kteří zároveň perfektně ovládají i němčinu. A takových je tu teď tak zoufalý nedostatek, že i jinak nadmíru byrokratičtí Němci zapomněli všechna svá pravidla a nabídli mu rovnou plný úvazek. Doprovází běžence po doktorech, tlumočí… Spoustu času prý taky prosedí „na příjmu“, což znamená, že rozdává nově příchozím spacáky a polštáře.

95 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294416

Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového řeknu, ale…

Zaplaťpánbůh za tu uprchlickou krizi! Nebýt jí, tak tu nejspíš paseme trávu v parku přes ulici. Škoda jen, že Kareem se teď kvůli tomu nestíhá ani pořádně vyspat…

Sotva budík zařve, vyrazím se špagetami ode dveří. „Večeře,“ strkám mu talíř do klína, ještě než se stihne vyhrabat z peřin. Dělá mi starosti. „Uf… Zlato, promiň – já si dám jenom banán,“ zívá. „Zase banán? To není jídlo.“ „Není? A odkdy, prosím tě?“ Povzdychnu si. Opravdu nevím, jak může někdo přežít ze tří hodin spánku a dvou banánů denně. Jenže Kareem se prostě zbláznil. Ačkoliv spolu už čtrnáct dní sdílíme lože a spoustu tabu mezitím samozřejmě padlo, trvá pořád na tom, že samotný sex bude až po svatbě. Čeho svou tvrdošíjností dosáhl, je jasné – celé dny nemyslí na nic jiného a skoro ani nespí, protože se po ulehnutí do postele nemůže dlouhé hodiny zbavit bolestivé erekce.

Nejdřív se snažil unavit běháním – bez úspěchu. Pak se s tím svěřil v mešitě, kde mu nějaký chytrák poradil, že na tyto problémy nejlépe zabírá půst. Ten ho prý oslabí natolik, že nebude mít na nějaké smilstvo ani pomyšlení. A tak si tedy nasadil tuhle pitomou banánovou die­ ­tu. Řekněme si upřímně, že nezabírá ani trochu – stojí mu pořád, akorát se k těm křečím v rozkroku přidalo ještě kručení v břiše –, on se jí ale stejně odmítá vzdát.

Když už mu hlad od libida nepomůže, proč se jím alespoň řádně nepotrestat, že? „Fakt nechceš zrušit to praktikum?“ zkouším mu domlouvat. Znovu. Jestliže skoro nejí, neměl by se přepínat.

96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294416

„Ale Magdo!“ stáhne mě k sobě na postel a odhrne mi vlasy z čela. „O tom už jsme snad mluvili.“ „Já vím, ale takhle se za pár dní zhroutíš.“ „Nezhroutím. Když teď přestanu chodit do nemocnice, ztratím body u přijímaček. To si nemůžu dovolit, tenhle semestr už to prostě musí klapnout.“ „Tak nech ten kemp.“ „No ty ses zbláznila! A z čeho pak budem žít?“ „Třeba bychom to utáhli i z mojí výplaty.“ „Jako že mě budeš živit? Nepřipadá v úvahu.“ „No tak já nevím! Panebože, vždyť ty jsi jak malý děcko!

Prostě nemůžeš mít všechno naráz, Kareeme, smiř se s tím. Tenhle tvůj režim, to je sebevražda, rozumíš?“ „Už musím jít,“ sebere se k odchodu, aby se se mnou nemusel dohadovat. Proč musí pořád utíkat před konfrontací?!

Když zůstanu sama, rozptyluju se na internetu sháněním pravé růže z Jericha a magie se tím vytrácí úplně.

Ta rostlina se nevrací k životu, kdepak – ona umírá už po roce. Zdřevnatělé tělo poté pevně zatne v pěst, čímž chrání semena před nástrahami pouště. S deštěm, kdy mají šanci na vyklíčení, se opět rozvine, aby je uvolnila.

Neožívá – pouze vytváří jakousi rakev, jež se v závislosti na množství vláhy zcela mechanicky otvírá a zavírá.

Vraneček, který mám doma a který se za ni lživě vydává, se sice k životu po seschnutí skutečně navrátit dokáže, mnohdy dokonce opakovaně, ale taky ne věčně.

Většinou se nechá vzkřísit jen párkrát, načež odumírá a schopnost znovu a znovu rozprostírat své seschlé listy si ponechává jako takový milý posmrtný reflex.

97 Ukázka elektronické knihy