Permský park (Ukázka, strana 99)

vystrčila ze stanu hlavu. Uviděl její světlé vlasy a oči modré jako zdejší obloha za pěkného dne. A dnes bylo pěkně. Noční déšť už připomínala jen vlhká půda, kterou rychle vysoušelo ranní slunce.

Vanda zase zalezla do stanu, aby se oblékla. Alex se otočil k jezeru.

Zadíval se na azurovou hladinu a náhle zaváhal. Celý se zachvěl a zamotala se mu hlava. Věděl, že Vanda má být ve stanu, a přesto jí chtěl něco říct, jako by stála vedle něj. Nevěděl ani pořádně co, ale slova se mu drala z úst. „Ten krám blbne čím dál víc,“ řekl.

Vanda opravdu stála vedle něj a byla oblečená. „Já jsem v pohodě...“ „Já vím, fungujou ti dobře, ty brýle.“ „Co? Vlastně ano. To jsem chtěla říct.“ „To je dobrý,“ pokračoval, „už mi tmavnou. Tmavnou…? Ty brýle tmavnou.“ „Co je ti, Alexi?“ Stál vedle ní, sundal si brýle a promnul si oči. „To nic, je mi trochu divně, to bude dobrý. Tak jdeme, zaparkujeme skútry.“ Měl neodbytný pocit, že něco z toho, co následovalo, už zažil, že se to už stalo. Parkování skútrů, to, jak si vybírali, co s sebou vezmou. „Chceš vzít jen tvůj stan, viď?“ „To chci. Teda, ty do mě vidíš,“ mrkla na něj.

Chvílemi měl pocit, že je všechno v pořádku, pak se mu zase do paměti dralo něco, co by si pamatovat neměl. „Fúrie,“ řekl, když stáli u jezera a pozorovali bytost ve vodě. „Co?“ zeptala se Vanda.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294388

„Řekové jim říkali Erinye a Římani Fúrie. Byly to bohyně pomsty.“ „No ano, právě jsem ti to chtěla říct.“ „Já vím. Vlastně nevím, netrap se tím.“ Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, vyrazil k plácku u velkých balvanů.

Vanda zůstala stát a dívala se brýlemi na nebe. Na digitální vrstvě se začal zobrazovat graf s údaji o vývoji počasí. „Počkej, Alexi, počasí se bude měnit.“ Alex na ni zavolal: „Jo, za chvíli se strhne liják, rozložíme tady stan.“ Vanda se už nezajímala o to, jak to ví. Odhad počasí přičítala tomu, že na téhle planetě byl mnohem déle než ona. A jeho zvláštní chování, které dnes předváděl, si vysvětlovala jistou nervozitou. Snad proto, že s ní má být ve stanu, o něco se pokusit, a přitom už dlouho nebyl se ženou.

Během několika minut začalo vydatně pršet. Stačili nechat včas roztáhnout stan a uchýlit se do něj. Alex pak celé hodiny přemýšlel o tom, co se to s ním dnes děje. Co znamenají ty zvláštní vzpomínky na to, co se mělo teprve stát. Vždy, když už se cítil normálně, vybavil si zase něco, co se podle něj už stalo nebo mělo brzy stát, a nedovedl si to vysvětlit.

Vanda se na něj upřeně zadívala a řekla: „Co je ti?“ „Nic,“ odpověděl. Už neřekl ani slovo a přiblížil své rty k jejím.

Vanda sice chtěla ještě něco říct, ale již neřekla, na tohle čekala dlouho.

Následoval polibek, další polibky, doteky… Chvílemi mu připadalo, že ty doteky důvěrně zná, i tak mu připadaly krásné, snad ještě 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294388

krásnější. Miloval se s ní poprvé, ale jako by to poprvé nebylo. Přesto to bylo dokonalé.

Ráno vyšel ze stanu v kalhotách a triku s krátkým rukávem. Vanda se nahá teprve probouzela. Rozhlížel se pln optimismu po jezeře. Ty tam byly včerejší obavy z jeho podivných myšlenkových pochodů.

Už se tím moc nezabýval, nemělo to cenu. Včerejšek se prostě udál tak, jak se udat měl. A teď mu bylo skvěle. Absolutně skvěle.

Otočil se a spatřil Vandu, jak s úsměvem vykoukla ze stanu.

K jezeru se už zpátky neotočil a vydal se rovnou k Vandě. Vlezl k ní do stanu a políbil ji. „Chceš pokračovat?“ zeptala se a láskyplně se při tom usmála.

Znovu ji políbil, polaskal krk a stáhl z ní deku, aby se mu ukázala v celé své kráse. Když mu chtěla polibky opětovat, vyrušila je střelba a mužský křik. „Co se to tam, sakra, děje?“ zanadával Alex a popadl pouzdro s pistolí. Malou osobní zbraň měl celých pět let. Za tu dobu ji sice použil jen několikrát proti malým otravným zvířatům, aby je odehnal, ale jistota byla jistota. „Alexi, radši tam nechoď,“ vyslovila Vanda ustaraně. „Neboj, jen se tam podívám,“ snažil se ji uklidnit.

Sňal z pistole pouzdro a odhodil ho na podlahu stanu.

S připravenou odjištěnou zbraní potom opatrně vyšel k pobřeží. Rány z pistolí a pušek neustávaly. Překonal kamenitou vyvýšeninu po stranách obrostlou keři a pokračoval až k jezeru. Na jeho břehu se mu naskytl nehezký pohled. Několik agresivních prospektorů na 100 Ukázka elektronické knihy