existovala. Byly okamžiky, kdy byl přesvědčený, že to všechno byl jen sen. Až do teď. „Pane, ve vesnici, tři dny cesty. Pokoušela se prodat tuto sponu…“ Muž vytáhl z váčku stříbrnou sponu, na které byl vyobrazen kozoroh s břečťanem omotaným kolem rohů a rubínem místo oka. Andreas si ji vzal a palcem zamyšleně přejížděl po jejím povrchu. Když ji měl naposledy, seděl na koni a doufal, že střelec odvede dobrou práci. Pak jeho zrak sjel na hnědé vlasy spletené do těžkého copu. Tiše mu klečela u nohou, hlavu svěšenou, na sobě podivné roztrhané hadry. Nemusel jí ani vidět do obličeje, aby to věděl s takovou jistotou, jako že dýchá. „Vstaň!“ pobídl ji ostře. Z hadrů se vysunula vyhublá bledá ruka. Pomalu, roztřeseně se postavila na nejisté nohy, několikrát bylo slyšet bolestivé zasyknutí. Stále měla hlavu sklopenou. Přesto mohl vidět bílé čelo, propadlé tváře a ostře vystupující lícní kosti. O krok ustoupil. Už teď její vzezření vypadalo žalostně. Musela být vyhublá na kost, celé tělo se chvělo a byla shrbená jako stařena. Trochu zakolísala, ale pak se narovnala, jak nejvíce to šlo, a hrdě zvedla hlavu. Její pohled byl jako rána do prsou. Jeho sebejistota a odhodlanost nedat na sobě nic znát, byly vystaveny zkoušce pevnosti vůle. Barva očí, výraz, to vše bylo, jak si pamatoval, a jak se mu nesčíslněkrát objevovalo ve snu, pronásledovalo pokaždé, když zavřel oči. To, co jej hnalo stále vpřed rychleji a silněji.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294362