existovala. Byly okamžiky, kdy byl přesvědčený, že to všechno byl jen sen. Až do teď. „Pane, ve vesnici, tři dny cesty. Pokoušela se prodat tuto sponu…“ Muž vytáhl z váčku stříbrnou sponu, na které byl vyobrazen kozoroh s břečťanem omotaným kolem rohů a rubínem místo oka. Andreas si ji vzal a palcem zamyšleně přejížděl po jejím povrchu. Když ji měl naposledy, seděl na koni a doufal, že střelec odvede dobrou práci. Pak jeho zrak sjel na hnědé vlasy spletené do těžkého copu. Tiše mu klečela u nohou, hlavu svěšenou, na sobě podivné roztrhané hadry. Nemusel jí ani vidět do obličeje, aby to věděl s takovou jistotou, jako že dýchá. „Vstaň!“ pobídl ji ostře. Z hadrů se vysunula vyhublá bledá ruka. Pomalu, roztřeseně se postavila na nejisté nohy, několikrát bylo slyšet bolestivé zasyknutí. Stále měla hlavu sklopenou. Přesto mohl vidět bílé čelo, propadlé tváře a ostře vystupující lícní kosti. O krok ustoupil. Už teď její vzezření vypadalo žalostně. Musela být vyhublá na kost, celé tělo se chvělo a byla shrbená jako stařena. Trochu zakolísala, ale pak se narovnala, jak nejvíce to šlo, a hrdě zvedla hlavu. Její pohled byl jako rána do prsou. Jeho sebejistota a odhodlanost nedat na sobě nic znát, byly vystaveny zkoušce pevnosti vůle. Barva očí, výraz, to vše bylo, jak si pamatoval, a jak se mu nesčíslněkrát objevovalo ve snu, pronásledovalo pokaždé, když zavřel oči. To, co jej hnalo stále vpřed rychleji a silněji.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294362
Celý obličej měla potlučený, na bradě vynikala tmavě modrá podlitina, lícní kost měla odřenou a na čele zasychající krev. Byla umazaná, bledá a vypadala, že se pohybuje na pokraji sil. Usoudil, že má určitě i bolesti, podle přerývaného dechu a stažené tváře. „Je zmlácená,“ procedil skrz zaťaté zuby. Pohledem zavadil o ruce toho muže, který měl za opaskem sekyru. Byly špinavé, nehty černé, jako by jimi oral, a na zápěstí mu ulpělo pár kapek krve. Pohledem vyjel nahoru a střetl se s jeho očima. „Pane, chtěli jsme, aby nám řekla, jak k tý sponě přišla.“ Hlas byl hrubý, mezi zuby se černaly mezery. „A řekla?“ Dominik zaznamenal v hlase hrozbu. Rychle se přesunul k jeho boku a nakročil si tak, aby mohl v případě potřeby zasáhnout. Při pohledu na třesoucí se postavu mu začínalo docházet, o co jde. Podle výrazu Andreasovi tváře, kdy jeho pohled poprvé dopadl na klečící dívku, poznal, že mu není neznámá. Mohla by ona být tou ženou, kterou tak často volal ze spaní, kterou nemohl dostat ze své mysli, i když se o to všemožnými způsoby snažil? V mnoha ohledech byl stále tajemný a nikdy se nikomu nesvěřil, kde před rokem strávil více než dva týdny. Vrátil se zraněný, vyčerpaný, zloba jím lomcovala ještě dlouho poté, ale podle toho, co o něm tvrdilo jeho okolí, doznal veliké změny. Na spoustě věcí měl zásluhu Dominik, ale ta ochota k obratu, ta musela vzejít přímo od něj. Nik usoudil, že muselo dojít k něčemu, co jím otřáslo. A tušení, že s tím má co do činění tato dívka, bylo z jeho neobvyklého chování nasnadě. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294362
Obezřetně přeskakoval očima z jednoho na druhého, ruka s mečem, který měl do té chvíle nenuceně přehozený přes rameno, klesla k boku. Přehmátl si, aby byl připravený. Oslovenému muži zřejmě nic z toho nedocházelo. „Pane, neřekla. Snažili jsme se, vopravdu,“ obrátil hlavu ke svému společníkovi, aby si tak zajistil shodnou odpověď, ale ten již nervózně přešlapoval a snažil se vyhýbat Andreasovu pohledu. Jak Dominik usoudil, ten byl zřejmě z těch dvou chytřejší a vycítil pánovu narůstající zlost. Ten se sekerou se opět otočil a nechápavě si Andrease i jeho přítele prohlížel. Zřejmě očekával pochvalu a nějakou tu minci na přilepšenou, místo toho se teď před jeho pohledem scvrkával tak, že za chvilku jeho obličej připomínal seschlou jablkovou slupku hodně starého jablka. Andreas neuhnul, stále jej provrtával pohledem, a v jednom okamžiku se zhoupl, jako by se jej chystal napadnout. „Ne!“ zašeptal mu Nik do ucha a chytil ho pro jistotu za paži. Andreas, jako by se probudil z nějakého snu, nepřítomně zíral na svou ruku, kde cítil pevné sevření. Pak pokýval hlavou. „Rozumím. Konráde!“ zařval na celou síň. Dívka se zapotácela a jistě by upadla, kdyby ji Dominik nezachytil. Byla lehká jako vítr, opírala se o něj celým tělem a stejně jako by se jej ani nedotýkala. Přitáhl si ji blíže, aby nestála mezi muži a Andreasem. Ze svého pána za celou dobu nespustil oči. Držení těla mluvilo jasně, chtěl zaútočit a ublížit a držel se jen silou vůle. Odněkud ze tmy se vynořil muž hřmotné postavy. Přes tuniku měl přehozenou kroužkovou košili přepásanou silným páskem z volské 100 Ukázka elektronické knihy