Požádal Květu, svoji snachu, aby mně přinesla kávu a jemu čaj, a posadil mne na křeslo proti sobě. Když jsem mu poměrně obšírně popisoval svůj život po návratu ze Slovenska, přerušoval mne dotazy, bylo vidět, že ho to vše velmi zajímá. Pak mi zase on vyprávěl o tom, že spadl na stavbě do výkopu, půl roku ležel v žilinské nemocnici, aby ho pak poslali domů s tím, že zbytek trestu se mu odpouští. A o tom, jak se pokusil vrátit k advokacii, ale byl rád, když ho jeden plzeňský podnik zaměstnal jako podnikového právníka. Z celého jeho vyprávění jsem nezaznamenal špetku výčitek, žádné stěžování. I to bylo to, co nás před těmi lety spojovalo. Oba jsme brali život tak, jaký je, i s tím špatným, co občas přinášel. On, na rozdíl ode mne, nebyl věřící, ale přesto jakýmsi civilně filozofickým způsobem přijímal to, co já nazýval Boží vůlí. „Víte, Františku, já, jak sám vidíte, jsem omezený na vozík, a tudíž nejsem schopen se vaší věci věnovat tak, jak by to bylo nutné. S tím, co vy potřebujete, souvisí mnoho cest do Plzně, zjišťování faktů, chození po úřadech a podobně. Nicméně, nezoufejte,“ v tu chvíli mi položil ruku na koleno, „však, jak jsem vás poznal, zoufání vám ani není vlastní. Můj syn se naštěstí potatil a vystudoval práva. Má toho sice, zaplať Bůh, hodně na práci, ale já ho požádám, aby pro mého přítele udělal vše, co je možné. Bude to těžké, to říkám dopředu, bude to i dlouhé. Ale my to musíme zkusit! Doba se dosti uvolnila, určitou naději tu vidím.“ Napil se čaje a pobídl mne, abych si vzal koláčky, které jeho snacha přinesla společně s kávou a s čajem. Pak se na chvíli odmlčel. „Povězte mi, Františku, pokud se to podaří, co hodláte s tím domem dál dělat? Sám jste říkal, že jste spokojený s tím, jak bydlíte v tom strážním domku. Co tedy?“ Vysvětlil jsem mu, že to zatím nemám promyšlené, ale Strana 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294361
že teď jde především o nápravu křivdy. „No, takhle to u případného soudu nikdy definovat nesmíme,“ řekl můj přítel. „Ale on už to Vladek nějak vymyslí.“ Pak jsme si ještě chvilku vyprávěli, při loučení mi dal telefon na sebe i na svého syna a popřál mi úspěch. A já jsem stále slyšel ta pro mne důležitá slova: „My to zvládneme!“ MY!
Strana 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294361
22. Pan hlavní stavbyvedoucí Samuel Kolonyi byl typem muže, který má zadnici vzadu i vpředu. Možná také znáte ty typy mužů, kterým se tělo takto upravilo a zdánlivě působí jako něco nemužného. Nosil volné kalhoty, a přesto tuto anomálii nezakryl. Ať k vám stál čelem či zády, vždy to vypadalo stejně. Dokonce i z boku. Ale i možná díky své postavě a velké, kulaté hlavě vypadal jako mírumilovná panda. Jeho tmavá tvář s malýma hnědýma očima, které byly orámovány tmavohnědými kolečky, a nepoddajnými vlasy, které se mu vyskytovaly především nad kulatým čelem, tuto podobnost s mírumilovným zvířátkem ještě podtrhovala. Jeho štěstím bylo, že v roce tisíc devět set padesát pět, kdy jsem nastupoval na stavbu mládeže, se toto v Číně žijící zvíře netěšilo v Evropě, natož v tehdejším Československu, takové popularitě jako nyní. Kdyby tomu tak bylo, jsem si jist, že mezi tamější, převážně drsnou komunitou by rychle získal přezdívku Panda, Pandoš. Místo toho, ale z jiného důvodu, se mu přezdívalo Pajda nebo Pajdoš. Pan inženýr Samuel Kolonyi totiž chodil zvláštním způsobem, kdy obut v holinách soukal boty tak, že se zdálo, že jejich podrážky nikdy neopustily zem nebo lino ve stavební buňce. A přitom jakýmsi zvláštním pohybem, který by se dal nazvat plynule vlnivý, uváděl své tělo do pohybu. Nicméně na své postavení, kdy musel plnit dvouletý plán, a to se skupinou pracovníků, z nichž jedna polovina neměla k práci na této stavbě a druhá k žádné práci jakýkoli kladný vztah, to byl velmi slušný a vlídný pán. Ani on zde nebyl dobrovolně, ale nijak to nedával
Strana 100
Ukázka elektronické knihy