Požádal Květu, svoji snachu, aby mně přinesla kávu a jemu čaj, a posadil mne na křeslo proti sobě. Když jsem mu poměrně obšírně popisoval svůj život po návratu ze Slovenska, přerušoval mne dotazy, bylo vidět, že ho to vše velmi zajímá. Pak mi zase on vyprávěl o tom, že spadl na stavbě do výkopu, půl roku ležel v žilinské nemocnici, aby ho pak poslali domů s tím, že zbytek trestu se mu odpouští. A o tom, jak se pokusil vrátit k advokacii, ale byl rád, když ho jeden plzeňský podnik zaměstnal jako podnikového právníka. Z celého jeho vyprávění jsem nezaznamenal špetku výčitek, žádné stěžování. I to bylo to, co nás před těmi lety spojovalo. Oba jsme brali život tak, jaký je, i s tím špatným, co občas přinášel. On, na rozdíl ode mne, nebyl věřící, ale přesto jakýmsi civilně filozofickým způsobem přijímal to, co já nazýval Boží vůlí. „Víte, Františku, já, jak sám vidíte, jsem omezený na vozík, a tudíž nejsem schopen se vaší věci věnovat tak, jak by to bylo nutné. S tím, co vy potřebujete, souvisí mnoho cest do Plzně, zjišťování faktů, chození po úřadech a podobně. Nicméně, nezoufejte,“ v tu chvíli mi položil ruku na koleno, „však, jak jsem vás poznal, zoufání vám ani není vlastní. Můj syn se naštěstí potatil a vystudoval práva. Má toho sice, zaplať Bůh, hodně na práci, ale já ho požádám, aby pro mého přítele udělal vše, co je možné. Bude to těžké, to říkám dopředu, bude to i dlouhé. Ale my to musíme zkusit! Doba se dosti uvolnila, určitou naději tu vidím.“ Napil se čaje a pobídl mne, abych si vzal koláčky, které jeho snacha přinesla společně s kávou a s čajem. Pak se na chvíli odmlčel. „Povězte mi, Františku, pokud se to podaří, co hodláte s tím domem dál dělat? Sám jste říkal, že jste spokojený s tím, jak bydlíte v tom strážním domku. Co tedy?“ Vysvětlil jsem mu, že to zatím nemám promyšlené, ale Strana 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294361