l
.
b r ö n n i m a n n
,
u
.
r e n k
•
u k r a d e n é
d ě t s t v í
Najednou křup! Svetr je vejpůl. Obě poloviny zvedám do výšky očí, zírám na ně a pochechtávám se. Taky Priska a ještě dvě holky, co se mnou stojí u kuchyňského stolu a skládají ošacení, vyprsknou smíchy. Rozpůlený svetr vypadá legračně. No co? Dostali jsme tolik dárků, že na jednom nesejde. Anna na sebe nenechává čekat. „Co je tady tak zábavného?“ zajímá se. „Chtěla jsem ho složit,“ říkám naprosto nevinně, ale se smíchem, „a zničehonic se v půlce zlomil. Jako prkno.“ „Takže jako prkno?“ Hlas má studený a monotónní. Trhnu sebou. Zrovna se směji a netuším nic zlého. Vždyť jsem ten kus oděvu nezničila úmyslně. Ale teď sebou cuknu a přikrčím se. Není mi to nic platné. Anna mě chňapne za ruku a svírá ji pevně. Táhne mě do úklidového kumbálu. To je taková komora pod schodištěm. Vím, že je v ní umývadlo a záchodová mísa. Natáčí se tam voda do kbelíků a vylévá špinavá voda. Komůrka je mrňavá, okénko zabedněné, takže tam je tma. Anna mě v ní zavírá, jako bych byla pometlo, a zamyká dveře. Kolem mě je náhle tma jako v ranci. Chvíli stojím jako socha. Je zima, mrzne, i venku je tma. Nemůžu doufat ani ve slabé světlo. Jak dlouho mě tu bude věznit? Přece jsem ten svetr neroztrhla naschvál! Obezřetně místnůstku osahávám. Umývadlo. Záchodová mísa. Alespoň že mám záchod a nemusím dělat potřebu v koutě. Hmatám dál. Regál a na něm bezpočet hadrů na čištění. Většinou cáry starého oblečení. Sundávám je z poličky a chystám si pelíšek. Když mám hadry za zády a pod nohama, dá se tu sedět. Sice se nemůžu natáhnout, ale aspoň se schoulit do klubíčka. Jak dlouho mě tady bude držet? Nemám potuchy. Jako vždycky jsem odkázaná na milost a nemilost pěstounky 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294357
l
.
b r ö n n i m a n n
,
u
.
r e n k
•
u k r a d e n é
d ě t s t v í
a její náladu. Zažila jsem, jak tu někoho nechala zavřeného jenom na půl hodiny, kdežto jeden kluk tady strávil celé dny. Tmy se nebojím. Zrak nemám nejlepší, zato hmat mám bezvadný. Udělala jsem si útulné hnízdečko a teď s obavou poslouchám kroky za dveřmi. Jak prochází okolo, podpatky jejích bot dělaj klap, klap, klap. Vzápětí slyším klapot ze schodiště. Uši mám našpicované a trnu hrůzou. Trudi kramfleky nenosí, ta chodí v pohodlných botách. Takhle klapou jenom Anniny střevíce… Tuhne mi z toho krev v žilách. Bystřím sluch… prochází kolem. S úlevou se zase uvelebím. Žízeň nemám, koneckonců mám vodu po ruce, a s hladem se vyrovnám hravě. Zato mě deptá strach. Co mi udělá? A co na mě vymyslí příště? Už jsem se setkala s řadou jejích metod trýznění, několik jsem jich poznala na vlastní kůži. Může mě mořit touhle samotkou, tmou, hlady a bůhvíčím ještě. Každopádně má zásobu trestů nepřebernou. Stačí sledovat uštěpačné pošklebování ostatních. Nikdo nemluví o tom, co mu provádí. Všichni mají strach. A každý trochu jinak. To je mi jasné. Já se bojím, abych neskončila na hranici a neroztavila se jako moje panenka Gábinka. Priska se jistě obává něčeho jiného. Čeho, to já nevím, ale Anna to určitě vypátrala. U Prisky, Reta, Kurta, Franzisky a všech ostatních. Každý má svůj rejstřík věcí, z kterých má strach, a Anna je zná a zneužívá toho. Jenže tohle vědomí mi nepomůže. Třesu se, protože se kroky opět blíží a je mi jasné, že Anna přichází ke kumbálu. Kvapně strkám hadry do regálu a zůstávám stát. Instinktivně si dávám ruce před obličej. Do komůrky vniká oslňující světlo z chodby a oslepuje mě. Aby ne, když jsem byla několik hodin ve tmě. Kolik přesně, netuším, ale přinejmenším přes noc. Slyšela jsem, jak ostatní děti jdou po 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294357
l
.
b r ö n n i m a n n
,
u
.
r e n k
•
u k r a d e n é
d ě t s t v í
schodech nahoru a ráno zpátky dolů. Odhaduji, že je dopoledne. Nechá mě teď Anna odejít? Zatím neříká ani slovo. Chvíli si mě prohlíží, ale možná jen kontroluje stav komory. Vtom se něco sype a cinká. Mám pocit, jako by na mě něco chrstla, jenom nevím co. Dveře se zavírají. Znova mě obestírá tma. Co to bylo? Co udělala? I když jsem ji neviděla a nemohla poznat, určitě to byla ona. Cítila jsem její dech a pach a slyšela i klapot střevíců na dlažbě. Chvilku jsem dezorientovaná a konečky prstů v ponožkách osahávám podlahu vpravo i vlevo a nahmatávám cosi ostrého, špičatého. Pomalu se krčím do dřepu. Připínáčky! Naházela na mě napínáčky. Poslepu opatrně šátrám po místnosti a snažím se je všechny shromáždit. Setřásám je z vlasů, ramen a šatů. Potom se lehce, obezřetně dotýkám země a sbírám z ní jeden připínáček po druhém. Jsem strašně unavená, a tahle komplikace mě připravuje o další síly. Zametám podlahu dlaněmi a sedám si. Přesto mě při každém sebemenším pohybu píchne nějaký připínáček, který jsem předtím minula. Z regálu zase vytahuji hadry a vytvářím si jakž takž obstojný pelíšek. Dál smýčím podlahu rukama a narážím na nové napínáčky. Vysílení se stupňuje. Jsem úplně zmožená. Tulím se do co nejmenšího klubíčka a usínám. Za každičký pohyb mě stihne trest: nepříjemné bodnutí. Náhle se otvírají dveře. Leknutím sebou trhnu. Oslepuje mě oslňující světlo. Bezděčně si zakrývám oči. Hadry, dochází mi. Nestačila jsem je vrátit na místo. To bude malér. Ale Anna mlčí. Kňourám, protože v ostrém světle vůbec nic nevidím. Ani ji. Vtom na mě vychrstne plný kbelík studené vody s kostkami ledu. Dveře se zavírají a opět mě pohlcuje tma. Stojím v ní mokrá jako myš a třesu se. Hadry, které mi sloužily jako hnízdečko, jsou promáčené. Honem si dřepnu 100 Ukázka elektronické knihy