l
.
b r ö n n i m a n n
,
u
.
r e n k
•
u k r a d e n é
d ě t s t v í
Najednou křup! Svetr je vejpůl. Obě poloviny zvedám do výšky očí, zírám na ně a pochechtávám se. Taky Priska a ještě dvě holky, co se mnou stojí u kuchyňského stolu a skládají ošacení, vyprsknou smíchy. Rozpůlený svetr vypadá legračně. No co? Dostali jsme tolik dárků, že na jednom nesejde. Anna na sebe nenechává čekat. „Co je tady tak zábavného?“ zajímá se. „Chtěla jsem ho složit,“ říkám naprosto nevinně, ale se smíchem, „a zničehonic se v půlce zlomil. Jako prkno.“ „Takže jako prkno?“ Hlas má studený a monotónní. Trhnu sebou. Zrovna se směji a netuším nic zlého. Vždyť jsem ten kus oděvu nezničila úmyslně. Ale teď sebou cuknu a přikrčím se. Není mi to nic platné. Anna mě chňapne za ruku a svírá ji pevně. Táhne mě do úklidového kumbálu. To je taková komora pod schodištěm. Vím, že je v ní umývadlo a záchodová mísa. Natáčí se tam voda do kbelíků a vylévá špinavá voda. Komůrka je mrňavá, okénko zabedněné, takže tam je tma. Anna mě v ní zavírá, jako bych byla pometlo, a zamyká dveře. Kolem mě je náhle tma jako v ranci. Chvíli stojím jako socha. Je zima, mrzne, i venku je tma. Nemůžu doufat ani ve slabé světlo. Jak dlouho mě tu bude věznit? Přece jsem ten svetr neroztrhla naschvál! Obezřetně místnůstku osahávám. Umývadlo. Záchodová mísa. Alespoň že mám záchod a nemusím dělat potřebu v koutě. Hmatám dál. Regál a na něm bezpočet hadrů na čištění. Většinou cáry starého oblečení. Sundávám je z poličky a chystám si pelíšek. Když mám hadry za zády a pod nohama, dá se tu sedět. Sice se nemůžu natáhnout, ale aspoň se schoulit do klubíčka. Jak dlouho mě tady bude držet? Nemám potuchy. Jako vždycky jsem odkázaná na milost a nemilost pěstounky 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294357