Veterán
Protože nic nevěděl, to mi bylo jasné. Ale ti, co ho umučili, si museli myslet, že proti nim stojí někdo hodně mocný. A i to, že do toho zatáhli nekromancii, prozrazovalo, jak moc je to pro ně důležité. Jen jsem nevěděl pro koho. Vládu? Tajnou službu? Armádu? Nebo někoho úplně jiného? „Na tvou matku bych nikdy neukázal, věděl jsem, co by ji čekalo,“ pokračoval Rosenkranc a trochu u toho zadrhával. Sebral jsem mu láhev dřív, než mu vyklouzla z prstů. Byla by jí škoda. Máminy prášky na spaní zabraly rychle. Pravdou bylo, že jsem jimi nešetřil. Nepředpokládal jsem, že vyzunkne celou láhev. Prohledal jsem Rosenkrancovi kapsy a našel sedm desetikorunových bankovek složených tak, jak to vždy dělala máma. Z očí mu zbyly jen štěrbiny, ale ještě mě sledoval, místo slov však dokázal jen mručet. Pečlivě jsem peníze schoval, chytil Rosenkrance pod ramenem, podepíral ho a pomalu ho vyváděl ven ze sklepa na dvůr. Ještě stále jsem po zranění nebyl ve formě, nošení břemen mi dávalo zabrat. Když jsem ho venku posadil, byl jsem zadýchaný a unavený, až jsem se skoro třásl. Rosenkranc už definitivně spal. Odsunout poklop žumpy mi dalo zabrat, v jednu chvíli jsem se bál, že to potichu nedokážu. Ale podařilo se. Zkontroloval jsem okolí, stále uspokojivě temné a tiché. Kdybych dvůr tak důvěrně neznal, měl bych problém se orientovat. Chytil jsem Rosenkrance pod pažemi, opatrně ho táhl, dokud jsem neslyšel, že mu nohy nevklouzly do díry, a pak ho do ní pomalu zasunul, a až když už jsem jeho váhu neudržel, jsem ho jednoduše pustil. Šplouchnutí bylo téměř neslyšitelné a až teď mě ovanul pach výkalů. V hezkém počasí nebyla žumpa skoro cítit a podle oblohy nemělo minimálně pár následujících dnů pršet. Přesunul jsem poklop zpět na místo a vyčerpaně se posadil. Právě jsem zabil, zavraždil člověka a přemýšlel jsem o počasí. Ve válce jsem jich zabil víc, ale to byli mutanti – poškození, zmorfovaní magií, alespoň podle oficiální politiky. Neměl jsem však jinou možnost. Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem. Tohle ale bylo něco jiného. Zavraždil jsem ho, protože jsem se tak rozhodl. Ale opět jsem neměl jinou možnost. Musel jsem. Pokud jsem chtěl, aby moje máma žila. Protože Rosenkranc by ji připravil o její úspory a za dvacet tisíc vydal těm, kteří si ho najali. A od ní vedly stopy ke mně. Zabil jsem ho kvůli ní, nebo 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294215
Miroslav Žamboch
kvůli sobě? Chvíli jsem tu myšlenku zkoumal. Kvůli mně samotnému bych Rosenkrance v žumpě neutopil, nestálo by mi to za to. Ale na tom vlastně nezáleželo. Nepotřeboval jsem ospravedlnit sám před sebou své činy. Udělal jsem, co jsem udělal. Uvědomil jsem si, že na dvoře je ještě mnohem větší zima než ve sklepě a já se celý třesu. Čas jít spát.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294215
Tanková akademie Do Barkenu jsem jel nákladním vlakem. Nezbyly mi už žádné peníze, mámě jsem o ně říkat nechtěl a to samé platilo pro Guzziho. Na nádraží stačilo říct výpravčímu a pak strojvůdci, že jsem voják, a následná domluva byla snadná. Půl cesty jsem absolvoval v lokomotivě a půl na nákladním vagónu. Měl jsem spoustu času přemýšlet nad tím, co se ve Staagu stalo a co jsem udělal. Věc, která mě zneklidňovala snad ještě víc, než že jsem Rosenkrance zabil, bylo, jak klidně a spokojeně jsem strávil celý den předtím, než jsem to doopravdy udělal. Našel jsem spoustu zdůvodnění, odpovědí, ale všemi jsem lhal sám sobě. Až jedna byla pravdivá. Rosenkranc byl mrtvý v okamžiku, kdy jsem ho slyšel vydírat mámu. Ve chvíli, kdy jsem ho strčil do sklepa, byl jen žijící mrtvolou. Pravda se mi nelíbila, ale nic jsem s ní už dělat nemohl. Usadil jsem se mezi hromadami uhlí a pozoroval ubíhající krajinu. Lesy se střídaly s holinami po kácení dřeva a loukami v oblastech, kde pravidelné záplavy bránily stromům vyrůst. V těsném příhraničí se mnoho obilí nepěstovalo, i když by to asi šlo – krajina vypadala úrodně. Lidé neměli důvěru k potravinám z oblastí nacházejících se tak blízko Pustině, blízko světu opanovanému magií. Totéž platilo pro enklávy uvnitř civilizovaného světa, které vykazovaly zvýšenou úroveň magického pozadí. Pozemky v okolí byly levnější, stejně tak i obilí a maso. Z uhlí, železné rudy ani dalších surovin však nikdo obavy neměl. Vzhledem k tomu, že jsem ale i tady zahlédl stáda dobytka, vypadalo to, že k masu jsou zákazníci tolerantnější. Pokud prostě zvířata nehnali na jatka někam do vnitrozemí. I to bylo možné.
101 Ukázka elektronické knihy