Lucie Salová „Děkuju.“ „Neděkuj. Měl jsem to udělat už dávno,“ omlouval se. „Odpusť mi to.“ „Není co odpouštět,“ ujistila jej, vděčná za jeho vstřícný přístup. „Tak tedy hned zítra ráno zajdeme za… za kým vlastně musíš jít?“ chtěl vědět. „Dívala jsem se na internetu, nejdříve musím jít za mým praktickým lékařem, aby mi dal doporučení. Taky se ho musím zeptat, jestli by mi nemohl nějakého lékaře doporučit,“ chrlila ze sebe a vše pečlivě popisovala. „No a za jakým lékařem musíš jít?“ „Podle všeho za psychiatrem. Věděl jsi, že dnes se na psychiatry obracejí i lidé trpící nespavostí nebo lidé postižení bolestí?“ „Takže za psychiatrem,“ vstřebával ta slova Erik. „A ne, to jsem opravdu nevěděl. Hodně sis o tom přečetla?“ zajímal se a upřel na Helenu zelenohnědé oči, které měly ve světle lamp zvláštní odlesk. „Něco málo.“ „Neboj se, jsem s tebou. Pomůžu ti, aby ses uzdravila,“ ujistil přítelkyni. „Děkuju ti, Eriku.“ „Víš, myslím, že to není tak hrozné, jak jsi mi tam napsala. Dnes je návštěva psychiatra brána opravdu jako tabu, ale někdy je to to jediné, co může pomoci nebo zachránit lidský život. Nikdo by takový stav neměl brát na lehkou váhu. Je to nebezpečné.“ „Ano, to je. Chci to udělat hlavně pro své děti. Abych tady mohla být pro ně. Nikdy bych si neodpustila, kdybych něco zanedbala a třeba jim ublížila. Já…,“ začala, „… vztáhla jsem na Naomi ruku. Uhodila jsem ji. Nikdy dřív jsem to neudělala.“ „Myslím, že už na to zapomněla,“ odtušil Erik. „Snad,“ pokrčila rameny a spojila své rty v jeden. „Půjdeme už domů? Je opravdu chladno. Už aby ten sníh zmizel.“ „Jo, to jo. Už mě ta věčná zima nebaví. Pojďme.“ – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294213