Lucie Salová „Děkuju.“ „Neděkuj. Měl jsem to udělat už dávno,“ omlouval se. „Odpusť mi to.“ „Není co odpouštět,“ ujistila jej, vděčná za jeho vstřícný přístup. „Tak tedy hned zítra ráno zajdeme za… za kým vlastně musíš jít?“ chtěl vědět. „Dívala jsem se na internetu, nejdříve musím jít za mým praktickým lékařem, aby mi dal doporučení. Taky se ho musím zeptat, jestli by mi nemohl nějakého lékaře doporučit,“ chrlila ze sebe a vše pečlivě popisovala. „No a za jakým lékařem musíš jít?“ „Podle všeho za psychiatrem. Věděl jsi, že dnes se na psychiatry obracejí i lidé trpící nespavostí nebo lidé postižení bolestí?“ „Takže za psychiatrem,“ vstřebával ta slova Erik. „A ne, to jsem opravdu nevěděl. Hodně sis o tom přečetla?“ zajímal se a upřel na Helenu zelenohnědé oči, které měly ve světle lamp zvláštní odlesk. „Něco málo.“ „Neboj se, jsem s tebou. Pomůžu ti, aby ses uzdravila,“ ujistil přítelkyni. „Děkuju ti, Eriku.“ „Víš, myslím, že to není tak hrozné, jak jsi mi tam napsala. Dnes je návštěva psychiatra brána opravdu jako tabu, ale někdy je to to jediné, co může pomoci nebo zachránit lidský život. Nikdo by takový stav neměl brát na lehkou váhu. Je to nebezpečné.“ „Ano, to je. Chci to udělat hlavně pro své děti. Abych tady mohla být pro ně. Nikdy bych si neodpustila, kdybych něco zanedbala a třeba jim ublížila. Já…,“ začala, „… vztáhla jsem na Naomi ruku. Uhodila jsem ji. Nikdy dřív jsem to neudělala.“ „Myslím, že už na to zapomněla,“ odtušil Erik. „Snad,“ pokrčila rameny a spojila své rty v jeden. „Půjdeme už domů? Je opravdu chladno. Už aby ten sníh zmizel.“ „Jo, to jo. Už mě ta věčná zima nebaví. Pojďme.“ – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294213
BEZ TVÁŘE Později večer, když se ukládali ke spánku, Helena zůstala vzhůru. Byla šťastná, tedy v rámci možností se cítila dobře. Nejen že jí Erik chce pomoci, ani se k ní neotočil zády. Nemyslí si, že je hloupá hysterka. Ještě zbývá Alice. Jak se postaví k činům své dcery? Pochopí nakonec, že její dcera na tom byla tak zle a že vyhledat psychiatrického lékaře byla jediná správná cesta. Tedy pokud svou dceru a možná i vnučky nechce raději chodit navštěvovat na místní hřbitov a nosit jim tam místo sladkostí černou růži zabalenou v celofánu. Helena se obrátila na druhý bok a pokoušela se odehnat svou matku někam hodně daleko, jenomže Alice byla vytrvalá, jako vždycky. Stále podstrkovala své domněnky o tom, že Helena je kojící matka a žádný lékař jí tudíž nemůže nic předepsat. Vlastně shrnula vše do jedné jediné věty: „Lékař ti s ničím nemůže pomoci, to musíš jen ty, sama, holčičko…,“ stála si za svým, a i nyní zarputile zkřížila ruce na prsou.
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294213
14
Ráno Helenu probudily něžné polibky na šíji. Zprvu si myslela, že se jí něco zdá, ale posléze se ujistila, že nejde o sen a Erik se ji pokouší probudit. „Dobré ráno,“ pronesl líbezně. „Dobré ráno,“ oplatila mu. „Ty už jsi nachystaný?“ „Nemohl jsem spát. Postarám se o malou, než se připravíš, tak vstávej.“ „Bude to chvilka,“ nejistě se usmála a vstala. „Připravená?“ „Na něco takového se nejde připravit,“ nakoukla do postýlky, nemluvně se zvolna probouzelo. „Budu tam s tebou, jestli chceš.“ „Ne, počkáš na mě na chodbě, ano?“ navrhla. „Jak chceš.“ Erik přebalil a oblékl miminko, zatímco Helena se zavřela v koupelně. Oblékli se, sbalili Noemi a červeným automobilem značky Renault Thalia vyrazili. O pár minut později vjel Erik na příjezdovou cestu k parkovišti a zaparkoval. „Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ opakoval, zatímco vystupovali z vozidla. Zastavili se před několikapatrovou budovou, aby si ji pořádně prohlédli. Stále se nacházeli v Havířově, nedaleko jejich nového bytu. Vyšli po schodišti nahoru a usadili se v čekárně. Byla to obdélníková místnost s kulatým skleněným stolem uprostřed, kde bez ladu a skladu ležely všelijaké časopisy. Plastové židle postavené podél zdí – 100 –
Ukázka elektronické knihy