určí, které z událostí obsažených v takzvaných Svatých knihách mají být brány doslovně, a které jako podobenství.“ Evans už se málem zeptal, jakou má tohle všechno souvislost s případem, ale sotva otevřel ústa, profesor ho zarazil zvednutým prstem. „Otázka – pro nás klíčová – se týká takzvaných bestií. A bestiemi v tomto případně myslím všechny popsané ve svatých textech, jak uznaných, tak apokryfických, tvory vzhledu a povahy jak zvířecí, tak lidské. Zahrňme tedy do této množiny například příběh o muži, který se o každém úplňku proměňoval ve vlka a mohl se stát opět člověkem, jen když se oblékl do svých šatů ukrytých pod kamenem…“ „Znám ten příběh,“ zabručel Evans a Hozz se rozesmál. „Ach, samozřejmě že ho znáte!“ namířil na inspektora ukazovátkem. „Téměř každá matka, s níž jsem se setkal, si kdoví proč myslí, že je to dokonalá historka pro děti, které pohazují oblečení po celém pokoji. I ta moje říkala: Když si nebudeš skládat oblečení, ráno ho nenajdeš, a kdo ví, jak to skončí. Nikdy, dokonce ani jako dospělý muž, jsem se jí neodvážil oponovat tím, že oné bestii přineslo zkázu právě skládání oblečení. Tohle, a pochopitelně zlá žena, která zneužila manželovo zahanbující tajemství.“ Evans pokýval hlavou a tentokrát výmluvně pohlédl na hodiny visící na stěně. „Musíme si trošičku pospíšit, profesore,“ pobídl ho. „Ano, jistě, hned.“ Hozz si upravil brýle. „Mířím k tomu, že věřící lidé k problematice bestií přistupují dvojím způsobem – část z nich je považuje za pohádky vhodné pro výchovu dětí, část za…“ „My dva nejsme ani děti, ani věřící,“ skočil mu Evans do řeči. Cítil, že pokud se má něco opravdu dozvědět, bude to odteď muset dělat častěji. „Jaký tedy navrhujete způsob?“ „Domnívám se, že všechny pověsti o bestiích jsou pravdivé,“ prohlásil profesor, odmlčel se a vyzývavě se zadíval na Evanse.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294133
Musel se obávat výsměchu nebo přinejmenším nevěřícného pohledu s příměsí údivu, protože když nespatřil ani jedno, ani druhé, pokračoval mnohem jistěji: „Samozřejmě, občas jim dodáme trochu koloritu, přibarvíme je, ale v některých lidech se skutečně doslova probouzí zvíře. Mám ve své dokumentaci případ neobyčejně bohatého muže ze staré země, který nechal svou usedlost oplotit, protože se bál vlastní zvířecí přirozenosti. Údajně v ni uvěřil tak silně, že se dokonce fyzicky začal podobat chlupatému netvorovi. Archivy, které ho dokumentují již, cituji, ‚ujařmeného a zcivilizovaného‘, stále zobrazují velmi ochlupeného muže s nezvykle svalnatým hrudníkem. Je snadné představit si, jak vypadal ve stavu naprostého zdivočení. V zápiscích mé stejně krásné jako chytré kolegyně Glorie Kaunis, která se zabývala jeho případem, lze naleznout citát: Přestože nikdy neztratil lidské vlastnosti, například schopnost hovořit nebo číst, v krizových okamžicích se choval jako lovící šelma, útočil na náhodné oběti a reagoval na každý jejich pohyb. Došlo k tomu, že se služebnictvo naučilo nehybně ztuhnout a předstírat, že je součástí okolí nebo předměty denního užitku. Na okraj dodám, že výzkum profesorky Kaunis není snadné dohledat, neboť akademická obec ji vyloučila ze svých řad z příčiny jisté kontroverze…“ „Jaké?“ „Nakonec se vdala za objekt svého výzkumu, což bylo považováno za důvod, že je výsledek její práce zatížen subjektivním pohledem.“ Profesor bezradně rozpažil ruce, jako by chtěl říct, že i to se občas stává. „Vy si to nemyslíte?“ zeptal se Evans. „Ach, myslím, inspektore. Prostě na tom jenom nevidím nic špatného. Ale k věci. Tady na našem dvorku jsme měli možná tucet případů bestií a já jsem je všechny pečlivě popsal ve své knize, jejíž exemplář, pokud budete chtít, vám zde po své přednášce nechám.“ „Budu moc rád, profesore, děkuji.“
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294133
„Mohl byste, navrhuji na okraj, soustředit pozornost na můj poměrně nedávno popsaný objev. Bestie před pětatřiceti lety. Tehdy mladý boxer, bohužel už si nevzpomenu na jméno, vždycky ho popletu. Velmi dobrý, spousta vítězství, tituly, jednoznačně první liga. Jednou byl obviněn z účasti v nepokojích a obklíčili ho policisté, kteří jej chtěli zatknout. Dlouho se bránil, ale byl pod tlakem, zahnaný do kouta, a tak se proměnil – zde opět citát – v divokou bestii s pěnou u úst, a jen zázrak uchránil jeho protivníky před smrtí. Mnozí skončili s vážnými zraněními…“ „Emeth Braddock, znám ten případ,“ skočil mu Evans do řeči. Pamatoval si tu věc ještě z novin, a i kdyby ne, boxerův případ se později ocitl ve všech policejních příručkách jako událost, která změnila protokol provádění zásahů. Nebyla v nich však ani zmínka o povaze bestie a Braddock prostě skončil v base, a ne jako objekt výzkumu. „Ach ano, Braddock,“ zaradoval se profesor. „Byl to dokonalý příklad zvířecího chování, kterého si málokdo všiml. Zoufalý útok, když zmizela úniková cesta, předtím odlákání pozornosti od vlastního stáda…“ „Tedy rodiny?“ „Nikoli, inspektore. Stáda,“ v Hozzově hlase zazněl rozhodný podtón. „Rodina je umělý konstrukt budující vztahy výhradně na papíře. Rodina je lidská. Bestie, dokonce i když používají lidská slova, mají stáda. Chrání mláďata a samice, starají se o slabší, ale nikdy ne na úkor mladších. Když cítí hrozbu, poddají se vůli vůdce stáda, pokud jím nejsou ony samy.“ Evans otevřel ústa, ale hned je zase zavřel; nebyl si jistý, jak z myšlenek, které se mu honily hlavou, zformulovat věty. Profesor mezitím přešel k mapě. „Mé úvahy o Trachtovi jste už četl, že?“ zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, dodal: „Předpokládejme, že ano, anebo si je prostě přečtete, až nebude nezbytně nutné neustále koukat na hodiny. Soustřeďme se tedy na Drvoštěpa.“
106 Ukázka elektronické knihy