Pokušení vzbudit ji bylo jen krátké, trýznivé. Adriana nepotřebovala další břímě, nesla už to svoje. Bolestivé místo, které se mi v hrudi vytvořilo předchozího večera, pulzovalo až k nehtům, ke kořínkům vlasů. Vybavila jsem si jednu letní neděli, když mi bylo patnáct. Šli jsme k řece s Vittoriem a dalšími teenagery z vesnice, bavili jsme se skákáním po kamenech. Vyvrtla jsem si kotník a na zpáteční cestě jsem kulhala, bolestí jsem křičela při každém kroku. Adriana mi nabídla svoje rameno a malý kamínek. „Musíš ho takhle tisknout a přejde tě to. Je kouzelnej.“ Vylovila ho z vody a byla přesvědčená, že třpytivé šupinky v šedém základu jsou zlato. „Někdy se sem vrátíme jen my dvě a najdeme v Tavu zlato, zbohatneme raz dva,“ říkala a přitom mě podpírala. Smála jsem se té její bláznivé víře a zapomínala na bodání v kotníku. Schovala jsem si ten kamínek jako talisman, ale v domě ve via Zara jsem ho nemohla najít. Okolo osmé se Piero vrátil, sedli jsme si spolu ke kuchyňskému stolu. Pod opuchlýma očima zůstaly bílé stopy od slz nebo to byly slané stříkance moře. Ani jeden z nás neměl hlad, vypil si jen kafe, já ani to ne. Dívali jsme se na sebe letmými pohledy, s plachostí těch, co unikli bouři. Netušili jsme, jaké počasí nás čeká. „Co se nám to děje?“ zeptala jsem se. Vzal mě za ruku a pomaličku mi přejížděl palcem po každém prstu zvlášť, pak znovu. „Jsem strašně zmatený. Dej mi měsíc, abych to pochopil,“ řekl.
[ 105 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293617
14. Moje matka ulehla do postele jedné neděle, koncem toho léta. Ráno ještě vyloupala čerstvé fazole a zadělala mouku s vodou, aby připravila těsto na taiaticci, aniž nechala tušit cokoli z toho, co se mělo stát. V poledne, trochu dřív než obvykle, naložila otci naběračkou na talíř a řekla mu, že jí není dobře. Odešla do ložnice a tam už zůstala, chodila jen na záchod a při tom se opírala o stěny a dveře. Přestala jíst, jen občas se napila trošky studeného broskvového džusu, který jí otec nosil z ledničky. To on mi zavolal, po třech dnech, které takhle strávila. Ještě teď občas opakuje, že mu žena z posledních sil uvařila jeho oblíbené těstoviny. Po dlouhém zdráhání mi přiznala, že už měsíc „tam dole“ krvácí. Přemluvila jsem ji, aby se nechala hospitalizovat v nemocnici. Gynekolog byl laskavý, ale po jeho vyšetření vyšla s hlavou sehnutou, jako by byla znásilněná. Za šestapadesát let jenom její manžel a vesnická porodní bába se dotkli jejích intimních partií. V hodinách, které předcházely operaci, vypadala téměř spokojeně, možná že všichni ti lékaři a sestřičky kolem ní jí dávali nečekaný pocit důležitosti, aspoň tam. [ 107 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293617
Primář oddělení jí odstranil dělohu, vaječníky a všechno kolem, ústrojí, ze kterého se narodilo nás šest dětí. Celé bylo zachvácené rakovinou. „Nedělejte si plané naděje, už se to rozšířilo i jinam,“ řekl mi, když ji vezli ještě spící na pokoj. Vybavuji si úplně přesně vůni první misky vývaru, kterou jsem jí po operaci přiblížila k ústům. A ten trochu vyděšený pohled zestárlé holčičky, jež se natahovala, aby se napila. Vyvolávala ve mně směs něhy a odporu. Nebyla jsem zvyklá na její tělo; když jí odhalili hýždě, aby jí dali injekci, chtěla jsem odejít, ale sestry mě zadržely: „Vy tu můžete zůstat, jste její dcera.“ Její nahota, i částečná, mi vadila. Odvracela jsem oči od těch chlupů na nohou. Ale byla to moje matka. Byla to ona, moje matka. Nechala mě vyrůstat u jiné ženy, a přesto jsem zůstala její dcerou. Budu jí navždy. Stopy po Adalgise v mém srdci postupně vybledly. Darovala mi svatební šaty, volala mi na každé moje narozeniny. Já na ni pomyslela jen zřídka. Moje matka, skutečná a divoká, mě okupovala uvnitř. Zůstávala do značné míry neznámou, nikdy jsem nepronikla do záhady jejího skrytého citu. Vyrovnám si s ní účty ve své poslední hodině. Sanitářky z ranní služby rozsvěcely světla v šest, začínaly uklízet pokoje. Zvedla jsem se z rozkládací židle, na které jsem trávila noci, a vrátila ji do koupelny. Česala jsem matku. Možná jsem čekala nějaký náznak vděčnosti, nebo aspoň pozornosti. Signály byly protichůdné, proto nečitelné: pro ni byla moje přítomnost samozřejmostí, povinností, ale občas ukázala na prázdné místo na nazelenalé dece a řekla: odpočiň si. [ 108 ]
Ukázka elektronické knihy