Pokušení vzbudit ji bylo jen krátké, trýznivé. Adriana nepotřebovala další břímě, nesla už to svoje. Bolestivé místo, které se mi v hrudi vytvořilo předchozího večera, pulzovalo až k nehtům, ke kořínkům vlasů. Vybavila jsem si jednu letní neděli, když mi bylo patnáct. Šli jsme k řece s Vittoriem a dalšími teenagery z vesnice, bavili jsme se skákáním po kamenech. Vyvrtla jsem si kotník a na zpáteční cestě jsem kulhala, bolestí jsem křičela při každém kroku. Adriana mi nabídla svoje rameno a malý kamínek. „Musíš ho takhle tisknout a přejde tě to. Je kouzelnej.“ Vylovila ho z vody a byla přesvědčená, že třpytivé šupinky v šedém základu jsou zlato. „Někdy se sem vrátíme jen my dvě a najdeme v Tavu zlato, zbohatneme raz dva,“ říkala a přitom mě podpírala. Smála jsem se té její bláznivé víře a zapomínala na bodání v kotníku. Schovala jsem si ten kamínek jako talisman, ale v domě ve via Zara jsem ho nemohla najít. Okolo osmé se Piero vrátil, sedli jsme si spolu ke kuchyňskému stolu. Pod opuchlýma očima zůstaly bílé stopy od slz nebo to byly slané stříkance moře. Ani jeden z nás neměl hlad, vypil si jen kafe, já ani to ne. Dívali jsme se na sebe letmými pohledy, s plachostí těch, co unikli bouři. Netušili jsme, jaké počasí nás čeká. „Co se nám to děje?“ zeptala jsem se. Vzal mě za ruku a pomaličku mi přejížděl palcem po každém prstu zvlášť, pak znovu. „Jsem strašně zmatený. Dej mi měsíc, abych to pochopil,“ řekl.
[ 105 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293617