98
2. TENDENCE VE VĚZEŇSTVÍ
paragrafu 62 trestního zákoníku (tj. osoby zatčené z politických činů – vlastizrady, vyzvědačství, sabotáže atd.).374 Každá skupina si měla odpykávat trest odnětí svobody v jiném nápravném zařízení, což sice bylo deklarováno již v dřívějších řádech, na druhou stranu až nyní docházelo postupně k rozdělení vězeňských zařízení a určení, jaké skupiny vězňů (později nazývané nápravně výchovné skupiny) si zde mají odpykávat trest. Na druhou stranu je potřeba dodat, že ačkoliv třídní hledisko nebylo aplikované, stále byla nebezpečnost politických vězňů odsouzených podle paragrafu 62 trestního zákona podle řádu pro výkon trestu odnětí svobody posuzována na podobné úrovni jako u nebezpečných recidivistů (osob odsouzených za vraždu nebo pokus o vraždu či odsouzených z mravnostních trestných činů). Jejich třídní původ již ale nehrál roli, důležitější pro rozhodování o jejich zařazení byl jejich trestný čin. To, že političtí vězni a recidivisté byli umisťováni do stejné diferenciační skupiny, znamenalo pro mnohé politické vězně velkou psychickou zátěž. Často také docházelo k šikaně těchto vězňů nejen ze strany dozorců, ale hlavně spoluvězňů, především v období tzv. normalizace, a to i u vězňů svědomí nacházejících se v nižších nápravně výchovných skupinách. Jak již bylo v dřívější kapitole uvedeno, za jeden z nejdůležitějších počinů v oblasti penitenciární legislativy je považován zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Co se týče přístupu k politickým vězňům, neznamenal tento zákon žádný posun oproti řádu o výkonu trestu z roku 1964. Jedinou změnou bylo, že o zařazení do nápravně výchovné skupiny (dříve diferenciační skupiny) rozhodoval soud, nikoliv příslušníci vězeňské administrativy. V souvislosti s vydáním zákona byl ve stejném roce nově vydán Řád výkonu trestu odnětí svobody v nápravně výchovných ústavech, který z hlediska rozdělení vězňů do nápravně výchovných skupin a přístupu k nim nezaznamenal žádných změn.375 Tendence ve druhé polovině šedesátých let byly spíše zaměřeny na hledání nových metod k lepší resocializaci odsouzených a jejich následnému začleňování do společnosti. Represivní funkce byla upozaděná. Tento trend šel ruku v ruce se změnami v celé společnosti, která se nesla v atmosféře uvolnění a postupné demokratizace. Nebezpečí politických vězňů nebylo chápáno jako primární, ačkoliv k soudním procesům politického rázu neustále docházelo a političtí vězni se stále nacházeli za mřížemi. Pozornost vězeňské administrativy se nicméně zaměřila především na kriminální vězně a v hlavních plánech činnosti se objevovala témata prohloubení vnitřní 374 KDH VS ČR, Rozkaz ministra vnitra č. 27 ze dne 26. června 1964, Řád pro výkon trestu odnětí svobody v nápravných zařízeních ministerstva vnitra (27. 6. 1964). 375 ABS, f. A 6/4, i. j. 1006, Rozkaz ministra vnitra č. 32/1965, Služební předpis SNV-zákl-II-2 „Řád výkonu trestu odnětí svobody v nápravně výchovných ústavech“ – vydání (31. 7. 1965).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293601
2. TENDENCE VE VĚZEŇSTVÍ
99
diferenciace, úloha vychovatele a specialistů (psychologů a pedagogů).376 Téma politických vězňů, rozdílného zacházení s nimi se v těchto materiálech vůbec nevyskytuje. K politickým vězňům, kteří podle soudu měli být zařazeni do nápravně výchovných skupin, mělo být přistupováno stejně jako k jiným odsouzeným. Jak ovšem tento přístup ve skutečnosti vypadal, se dá jen těžko odhadnout, protože nám chybí paměti z tohoto období. Jiří Hejda, vězněný do roku 1962, ve svých pamětech poznamenává, že pro vedení ve věznici Valdice byla po amnestii důležitá produkce, a proto on i spoluvězeň Václav Poštolka získali místo v kanceláři a vězeňskou práci přestrukturovali. Jejich pozice ve vězení se pozitivně změnila, ale především jen díky jejich předcházejícím zkušenostem a organizačním schopnostem. Jak se náčelník a další dozorci chovali k jiným politickým vězňům, se již J. Hejda ve svých pamětech nezmiňuje. Každopádně pro něj bylo velmi obtížné sdílet stejný prostor s kriminálními vězni.377 To ostatně popisují i ženy odpykávající si trest ve věznici v Pardubicích, které nebyly na amnestii v roce 1960 propuštěny. Ačkoliv mohlo dojít k částečnému zmírnění přístupu k politickým vězňům, nemuselo to pro vězně znamenat úlevu, protože se proměnila struktura vězeňské populace. Rok 1968 a otevření tématu nezákonností padesátých let přinesly nové impulzy, které ovšem z nedostatku času nemohly být realizovány. Požadavky docenta Oty Novotného378 na vytvoření mírnějšího režimu pro politické vězně, které zazněly na jednání vědecké rady náčelníka Správy Sboru nápravné výchovy, našly po 21. srpnu 1968 stěží odezvu.379 Naopak následovala zcela opačná situace. Nastalo období zvýšené represe, pronásledování odpůrců, jejich zatýkání a odsouzení. Ačkoliv oproti zakladatelskému období diktatury komunistické strany byly trestně právní postihy selektivnější, a co se týče počtu odsouzených a výše trestu, používány v menším měřítku, přesto
376 Například ABS, f. A 1, i. j. 275, Hlavní úkoly nápravných zařízení na rok 1965 (28. 12. 1964); tamtéž, f. A 2/2, i. j. 1278, 7. kolegium ministra vnitra, Návrh perspektivního plánu činnosti Správy nápravně výchovných ústavů a věznic ministerstva vnitra do roku 1970 (19. 7. 1965). 377 HEJDA, J.: Žil jsem zbytečně, s. 393−400. 378 Oto Novotný (1928– 2020), český právník, vysokoškolský profesor, představitel české trestněprávní a kriminologické nauky. Přispěl k převedení vězeňství z rezortu ministerstva vnitra do rezortu ministerstva spravedlnosti, k celostátnímu zavedení sociálních kurátorů a vzniku experimentálního střediska ambulantní nápravné péče v Praze. V roce 1967 byl jmenován ředitelem Výzkumného ústavu kriminologického při Generální prokuratuře v Praze, z této funkce byl odvolán po čtyřech letech za snahy o prosazení ústavních, trestně právních a vězeňských reforem. Od roku 1971 do roku 1989 působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jako odborný pracovník, ale nesměl přednášet ani publikovat. Až po revoluci v roce 1990 se stal předsedou akademického senátu, vedoucím katedry trestního práva a byl jmenován vysokoškolským profesorem. 379 ABS, f. A 1, i. j. 587, Zápis z vědecké rady náčelníka správy nápravné výchovy (SNV) dne 21. 6. 1968 (1968).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293601
100
2. TENDENCE VE VĚZEŇSTVÍ
byly používány nekompromisně a ukazovaly na nový směr politiky KSČ vůči svým odpůrcům. Bezpečnostní a justiční orgány se taktéž mohly opřít o platnou legislativu, která v případě nutnosti byla novelizována.380 Na počátku sedmdesátých let bylo potřeba potrestat odpůrce „konsolidace“, a tak trestněprávní represe šla ruku v ruce s masovými prověrkami, které se nevyhnuly ani Sboru nápravné výchovy. V letech 1970–1972 proběhla řada politických procesů, při kterých byly odsouzeny desítky občanů.381 V souvislosti s těmito okolnostmi nepřekvapí, že uplatňování třídního hlediska se znovu vynořilo a vedoucí představitelé KSČ opět začali volat po jeho uplatňování a zároveň po ochraně „celospolečenských zájmů“.382 Vzhledem k tomu, že převážná část příslušníků SNV zastávala v roce 1968 spíše konzervativní postoje a nebyla výrazně nadšenými stoupenci demokratizačních změn, nehledě k tomu, že situace ve věznicích se mnohdy začínala vymykat kontrole, neboť narůstal počet vzpour, hladovek a jiného agresivního jednání vůči vězeňskému personálu, přijala nové změny s povděkem. Již v roce 1970 se začala projednávat novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody, přičemž bylo patrné, že většina příslušníků chtěla dosáhnout odklonu od liberalizačních tendencí a zvýšit donucovací funkci trestu.383 I samotný ministr spravedlnosti ČSR Jan Němec384 na celostátní poradě stranických a služebních funkcionářů SNV ČSR, konané 15. listopadu 1969 k připravované novelizaci, poznamenal: „Myslím, že bude třeba při legislativě uplatnit tu starou dobrou leninskou zásadu, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘ a nepreferovat, jak se to po mém soudu děje, právě lajdáky a ty, kteří se práci vyhýbají, a trestat vlastně
380 PAŽOUT, J.: Trestněprávní perzekuce v Československu v období takzvané normalizace (1969–1989), s. 17. K vývoji trestního práva v období tzv. normalizace viz též: KUKLÍK, J. a kol.: Dějiny československého práva 1945−1989, s. 424–434. 381 Více viz PAŽOUT, J.: Trestněprávní perzekuce v Československu v období takzvané normalizace (1969–1989), s. 19–45. 382 KUKLÍK, J. a kol.: Dějiny československého práva 1945−1989, s. 425. Taktéž na půdě SNV se opět začalo používat třídní hledisko jako nebezpečí socialismu. Viz Knihovna Akademie Vězeňské služby ČR (dále KAVS ČR), Celostátní porada služebních a stranických funkcionářů SNV ČSR – konané v Praze dne 15. 11. 1969. Bulletin Sboru nápravné výchovy ČSR, 1970, č. 1. 383 „Několikaleté zkušenosti s aplikací uvedeného zákona (zákona č. 59/1965 Sb. – pozn. aut.), neustále se zhoršující morálně politický profil odsouzených k nepodmínečnému trestu odnětí svobody a v neposlední řadě dosud doznívající nepříznivý dopad škodlivé politiky pravicových a antisocialistických sil na naše vězeňství vedou k závěru, že je nutno v některých směrech posílit donucovací složku nápravně výchovné činnosti (a zejména přimět všemi zákonnými prostředky odsouzené ke spolupráci na úseku pracovní výchovy), přičemž ovšem je třeba zachovávat správnou relaci mezi jednotlivými složkami nápravně výchovné činnosti.“ NA, f. MS – nezpr., kart. MS/SNV 1970, Návrh zásad novely Zákona o výkonu trestu odnětí svobody (3. 9. 1970). 384 Jan Němec (1913–?) – český a československý politik Československé sociální demokracie, po roce 1948 Komunistické strany Československa, poslanec Ústavodárného národního shromáždění, Národního shromáždění ČSR, Národního shromáždění ČSSR, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady, v letech 1969–1981 ministr spravedlnosti České socialistické republiky.
Ukázka elektronické knihy