98
pro fazer realizace eu [ˈfis] – ele [ˈfisu]133), čímž potvrzují, že koncovka -o v P3 je typická právě pro severní, ale v tomto případě také východní pohraniční oblasti. Dlužno podotknout, že varianta -i v P1 zde není nositelem distinktivní funkce mezi P1 a P3, je to pouhá fonetická varianta realizace koncového e, o které jsme hovořili v předchozím odstavci. Jediná lokalita, kde by se o koncovce -i dalo uvažovat jako o příznakové pro P1, je lokalita BÇ8, kde je zaznamenán tvar eu estive v podobě eu [ˈʃtevi] neboli dojde pravděpodobně ke zrušení diferenciace P1 a P3 pomocí stupně otevřenosti samohlásky v kořeni a tuto rozlišovací funkci převezme samohláska v koncovce. Nemáme však v tomto případě k dispozici podobu P3, abychom tento předpoklad mohli potvrdit. Objevují se zde však také varianty využívající o jako koncovku pro P1, jako např. estar v lokalitě BÇ2 – eu [ˈʃtußu] – ele [ˈʃtußǝ], případně varianta eu [ǝʃˈtußu] vyskytující se v lokalitě BÇ1, kde toto o představuje pravděpodobně archaickou koncovku typickou pro starou portugalštinu, která se jednak dodnes zachovala v mirandštině (a lokality BÇ1 až BÇ5 přesně odpovídají oblasti, kde se mirandština stále používá), jednak se do severních variant portugalštiny dostala pravděpodobně pod vlivem blízké galicijštiny, kde se u nepravidelných sloves dodnes zachovala (tomuto vlivu se dá přičíst i realizace eu [ˈtubu] v lokalitě VC3). Toto archaické o v P1 je nicméně ještě dále zaznamenáno v provincii Beira, v lokalitě G1 (zde máme příklad slovesa s identickou P1 a P3 saber, které se realizuje jako eu [ˈsowßo] – ele [ˈsowßǝ]), kde už se o vlivu mirandštiny ani galicijštiny hovořit nedá a jde tedy spíše o čistý archaismus, nebo naopak o pouhou analogii s pravidelným flekčním paradigmatem sloves 2. třídy v indikativu prézentu. Kromě pohraničí Trás-os-Montes, pro které je dodání osobních koncovek symptomatické, je dotazníky zachytí ještě ve vnitrozemí téže provincie (lokalita VR4) a v již zmíněné oblasti Beira, čímž se opět potvrdí předchozí předpoklady o výskytu tohoto jevu. Jediné lokality, které se zcela vymykají předpokládané distribuci, jsou lokality B6 a B10 v oblasti Alenteja, tedy tam, kde tento fenomén dosud zaznamenán nebyl. Lokalita B6 poskytuje ukázku toho, že v některých případech dochází k aplikaci dvou odlišovacích procesů, neboť P1 slovesa saber je realizována jako eu [ˈsubu], zatímco P3 jako ele [ˈsobi] neboli dojde jednak k přidání osobní koncovky -o k P1 (přičemž koncovku [i] v P3 opět bereme jako čistě fonetickou variantu koncovky -e, která je obzvláště pro oblast Alenteja a Algarve typická), jednak k odlišení těchto dvou osob pomocí změny kvality samohlásky v kořeni (jinak řečeno záměnou flekčního paradigmatu za paradigma sloves s P1 a P3 s odlišným stupněm otevřenosti samohlásky v kořeni). V lokalitě B10 narazíme na odlišení těchto dvou osob, při kterém se kombinuje flekční paradigma pravidelných a nepravidelných sloves – zatímco P1 slovesa poder je časována dle paradigmatu nepravidelného, tedy eu pude, P3 je časována podle paradigmatu pravidelných sloves 2. třídy, čímž vznikne tvar ele pudeu. Vzhledem k charakteru změn probíhajících v oblasti Beja se dá předpokládat, že se zde nejedná o tentýž fenomén, který máme v oblasti Trás-os-Montes, ale spíše o snahu regularizovat nepravidelné časování podle paradigmat pravidelných sloves. Cintrovy dotazníky nám tedy nijak zásadně nemění závěry, ke kterým jsme dospěli již v rámci komentáře dizertačních prací, zajímavé je snad pouze to, že nijak nepotvrzují reali-
133 Lokalita spadá pod oblast, kde se používá mirandština, a ta inklinuje k nahrazení znělých souhlásek neznělými, proto se zde vyslovuje s, a ne z.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293574
5. Realizace P1 v préteritu perfektu indikativu a její diatopické varianty
99
zaci koncovkou -i v P1 (její výskyt v lokalitě BÇ8 je bez zachycení tvaru P3 nedostačujícím důkazem) a naopak zvýší výskyt realizace koncovkou -o v P1 a P3, jejíž distribuci posunou více k východní hranici a umístí ji hlavně do oblasti mirandštiny (kde by však, mimochodem, mělo být podle Soalheiro -o u nepravidelných sloves typické spíše pro P1 préterita perfekta indikativu) (Soalheiro 2002, 181). Závěrem můžeme konstatovat, že jev dodání osobních koncovek je skutečně typický pro pohraniční oblasti Portugalska zejména na severu a v provincii Beira. Vzhledem k oblasti, kde se vyskytuje, je potřeba jej brát jako jev úzce spojený s fenoménem zachování archaických koncovek. Koncovky -o a -i pro P1 totiž převažují v oblastech, kde jsou vnímány jako tradiční archaické koncovky dané osoby (tj. v blízkosti galicijské hranice, respektive v blízkosti východní hranice se Španělskem) a jejich distinktivní funkce mezi těmito dvěma osobami může být až druhotná. Na druhou stranu se domníváme, že nelze považovat fenomén přidání koncovek osoby a čísla za pouhou součást fenoménu zachování archaických variant sloves, což dokládá třeba to, že se toto odlišení koncovkami objevuje i v oblasti, pro kterou nejsou archaické formy slovesa typické (jako je u Cintry Beja), a že je odlišení osob možné i jinými koncovkami než historickými – tedy těmi, které vznikly analogicky s jiným konjugačním paradigmatem, většinou sloves pravidelných.
5.2.3.4 Nazalizace Nazalizace, stejně jako záměna tvarů P1 a P3, představuje fenomén obecnějšího charakteru, vyskytující se nejen u sloves nepravidelných, ale i u sloves pravidelných (viz kapitola 5.1.2.2). U nepravidelných sloves zasahuje oba jejich typy, tedy ty s identickou P1 a P3 i ty, kde se tyto osoby liší otevřeností vokálu (tedy např. eu trouxe [ˈtrõsi], eu fiz [fĩʃ]). Zatímco u sloves pravidelných je nazalizace fenoménem týkajícím se výlučně P1, u sloves nepravidelných zasahuje poněkud překvapivě i P3 – nazalizace je totiž většinou pojímána jako jev typický pro P1. Aplikuje se však alternativně – pokud je nazalizace u P1, nevyskytuje se už u P3 a naopak. Právě tato alternativnost pak u nepravidelných sloves činí z nazalizace rys, který je nejen fonetickou změnou, ale může sloužit i k většímu odlišení tvarů P1 a P3, což platí zejména u sloves s identickou P1 a P3, jak uvidíme později. V souvislosti s fenoménem nazalizace považujeme za nutné alespoň zmínit, že neprostupuje pouze různé typy sloves, ale objevuje se i v různých časech. V případě nepravidelných sloves se tak nevyskytuje pouze u préterita perfekta indikativu, ale také u indikativu prézentu, a to konkrétně u jeho P1. Objevuje se výlučně u sloves, která obsahují diftong ou, ať už zachovaný v podobě diftongu (tedy [ow] → [õw]), nebo v jeho redukované podobě (tedy [o]→ [õ]), např. ser → sou, dar → dou či ir → vou. V korpusu ze Cintrových dotazníků, který bohužel neobsahuje potřebné množství realizací těchto sloves, abychom z něj mohli vyvodit nějaké zásadní závěry, byl výskyt nosovek v tomto kontextu podchycen ve třech lokalitách – BÇ2, B6 a B14. Pozoruhodné tedy je, že jde o zcela odlišné regiony, než kde nacházíme nazalizaci v préteritu perfektu. Příčinou může být to, že přestože se foneticky jedná o tentýž princip, jsou to pravděpodobně jevy motivované různým způsobem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293574
100
U nazalizace v préteritu perfektu se jako zdůvodnění uvádí dvě možnosti. Piel pro nazalizaci slovesné koncovky vyskytující se u severní hranice Portugalska argumentuje blízkostí galicijštiny, která má v P1 préterita perfekta indikativu koncové -i nazalizované (např. bati → batín, parti → partín), což podle jeho teorie analogicky přejaly severní příhraniční portugalské dialekty (Piel 1944, 16). Toto vysvětlení by bylo přijatelné pro severní varianty, méně však třeba pro oblast Lousã ve středním Portugalsku, kde výskyt nazalizované koncovky zmiňuje třeba Vasconcelos. Vasconcelos považuje nazalizaci za jev podmíněný analogicky, avšak v jeho interpretaci nikoli vlivem sousedního jazyka, ale v rámci samotného jazykového systému. Za původce této změny označuje sloveso vir a jeho P1 préterita perfekta indikativu, tedy eu vim, které označuje v řeči za natolik běžné, že ovlivnilo výslovnost dalších nejfrekventovanějších sloves, tedy ser/ir, a tato slovesa v důsledku svým neméně frekventovaným použitím způsobila, že se nazalizovala i všechna ostatní slovesa (Vasconcelos 1987, 110). V případě nazalizace v indikativu prézentu však daleko pravděpodobněji než o analogii jde o vliv etymologie slovesného tvaru, který se až později mohl analogicky rozšířit na jiná slovesa. Slovesa s diftongem ou v P1 indikativu prézentu jsou slovesa nepravidelná, označovaná jako silná, z nichž nejfrekventovanější bude bezpochyby sloveso ser. P1 tohoto slovesa se vyvinula z latinského sŭm, tedy tvaru obsahujícího nosovku, a ještě v 17. století jsou v portugalštině pro P1 indikativu prézentu zaznamenány tvary som, sam, případně são neboli tvary, které tuto nosovku zachovávají. V té době se však už objevuje i nová podoba koncovky, diftong [ow] (tj. tvar slovesa se mění na dnešní sou), která je přičítána většinou analogii s ostatními frekventovanými nepravidelnými slovesy, jako je estar, ir či dar (Piel 1944, 11). Ještě když však realizaci této koncovky komentuje Fernão de Oliveira ve své první gramatice portugalštiny z roku 1536 Grammatica de linguagem portuguesa, uvádí všechny tyto tři možnosti obsahující nosovku, k nim navíc přidává možnost realizovat koncovku také pomocí diftongu ou, a dokonce už zmiňuje i možnost realizace tohoto diftongu v jeho redukované podobě jako [o],134 kterou on sám sice upřednostňuje, ale souběžně připomíná, že když tuto realizaci, kterou pochytil v oblasti Beira, použil v provincii Alentejo, vzbudil posměch (Oliveira 1871, 113). Z tohoto jeho komentáře tedy můžeme usoudit, že minimálně do 17. století byla nosovka v P1 tohoto slovesa běžná, a navíc byla přijatelná ještě i v normativním jazyce a dále že varianta diftongu [ow], případně jeho redukce na [o] do jazyka teprve vstupovala. Vrátíme-li se na úroveň regionálních variant realizace těchto sloves v P1 indikativu prézentu, můžeme pozorovat zajímavý jev – zatímco v portugalštině ze 17. století sloveso ser převzalo analogicky koncovku P1 od jiných nepravidelných sloves, na rovině regionálních variant dojde vlastně k opačnému procesu, kdy se sloveso ser pravděpodobně naopak vrátí ke své původní nosové realizaci a ostatní nepravidelná slovesa se stejným diftongem v P1 tuto nosovou realizaci analogicky převezmou.135 V tomto případě tedy vidíme, že to je pravděpodobně 134 K monoftongizaci diftongu [ow] na [o] začíná v portugalštině docházet právě kolem poloviny 17. století. 135 Existuje však ještě jeden možný vývoj tohoto slovesného tvaru, který by stejně dobře objasňoval výskyt nosovky v regio nálních realizacích P1 slovesa ser. K původnímu latinskému sŭm se mohla přidat koncovka -o, chápána jako symptomatická pro označení P1, a následně došlo k přeměně krátkého u na polozavřené o, jak bylo při přechodu k lidové latině běžné, spolu s přizpůsobením souhlásky m novému kontextu, čímž vznikl tvar sono (vyskytující se v současné italštině). V období kolem 11. stol. došlo k vypadnutí n z intervokalické pozice, to však ještě předtím nazalizovalo předcházející samohlásku o a vzniká tak tvar obsahující hiát, tedy sõ-o. V období střední a klasické portugalštiny, tedy po 14. století,
Ukázka elektronické knihy