Šli dlouho nekonečným labyrintem chodeb, vyhloubených v měkké skále. Tu horninu znal, stačilo přitlačit na klíč od bytu a ze stěny se sypal jemný písek. Potom vešli do jiného systému. Tady netvořila stěny chodeb skála, ale zeď z kamenných kvádrů. Ucítil odporný zápach a pochopil. Šli stokou. Jeho průvodci jej přivedli k smrduté řece lidských odpadků. Zvedl se mu žaludek. Ne! chtěl říci, ale oni do řeky vstoupili a jejich mlčení bylo silnější než hrozby. Ticho, čvachtavé zvuky kroků, plesknutí potkaního těla o mazlavou hmotu na hladině. Pavlovy šaty nasáklé špínou se mu lepily na kůži. Obleky jeho průvodců zůstávaly netknuté. Chodbou, která se kolmo křížila s jejich, zahřměly výstřely. Pavel se přitiskl ke stěně a zíral na děsivý obraz před sebou. Viděl dva muže, běžící někam pryč. Měli v očích strach. Výstřel. První muž rozhodil ruce a padl na dno stoky. Druhý stačil uběhnout několik metrů, ale i jeho dostihly výstřely a padl. Za okamžik za nimi následovala trojice mužů s pistolemi v rukou. Zmizeli v chodbě a jejich kroky pohltilo ticho. Celý výjev trval několik okamžiků, ale Pavlovi se zdálo, že je to celá věčnost. Myslel si, že to byl sen, vydrážděná fantazie, ale když přišel na křižovatku oněch chodeb, uviděl dvě těla. Byla skutečná jako jeho strach. *** Přišli ke komínu, který je zavedl do vyššího patra podzemního systému. Muž s hvězdou vystoupil na žebřík jako první. Ostatní jej následovali. Byli teď velmi blízko světu nahoře. Pavel jasně slyšel ruch 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293478