smrt za věčný mír? Ztratila jsem naději na spásu, když jsem to srdce snědla? Podřídila jsem se, nebo nepodřídila?! vykřiknu v duchu. Netuším, co je správná odpověď, ale všechny myšlenky mám obalené v lepkavé hanbě. Chutná jako olej, kterým bylo pokapané jelení srdce. Sklopím pohled na vyjeté koleje na silnici. Zrádci se mu sejí přiznat, než je zabijí, sdělím jim. Takový je zákon. Druhá pojídačka hříchů řekne, že žádné srdce ve výčtu nebylo. Vyjeté rýhy podobné kostem se klenou proti mým koženým podrážkám a tlak z chodidel putuje dál, do kostí v nohou. Poruší posvátné pravidlo a promluví? tážou se koleje. Pří sahala, že obsah Corlissina výčtu si s sebou ponese v tichosti až do hrobu. Neodvažuju se ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se nepřiznala. Vzhlédnu k prořídlým mračnům vysoko na obloze, tak daleko, že se mi neobtěžují odpovídat. Stejně mi to však nejde z hlavy. Když se zrádci odmítají přiznat, vynucují z nich přiznání kamennými deskami, někdy širokými jako kolo od vozu. Muže nebo ženu položí na dřevěné lehátko a pak jim vrší na hrudník další a další desky a přestanou, jen když se dotyčný přizná. Mluv, nebo umři. Rozdrtit tělo, které je v dobré formě, může trvat i hodiny. Předváděči zpráv už to párkrát hráli. Lee a já jsme vykřikly spolu s ostatními přihlížejícími, když nás v okamžiku, kdy byl zrádce na pódiu rozdrcen, postříkal měchýř s prasečí krví. To bude její konec. Netuším, jak by se z toho mohla dostat. Ale možná bych mohla promluvit já, napadne mě. Kdyby se vědělo, že jelení srdce ve výčtu chybělo, třeba by pojídačku hříchů pustili. A záchrana života je jistě dobrý skutek. Mohla bych to někomu říct — Černoprsťákovi, Královně, Vrbákovi.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293452
Vnitřnosti mi sevře příšerná křeč, jako by se mi přímo tady, na silnici, měla vyprázdnit střeva. Jak to, že vůbec zvažuju, jestli bych porušila pravidlo mlčenlivosti pojídaček hříchů? Bylo by to jako porušit přísahu. Táta řekl, že když člověk poruší přísahu, podepíše se mu to na duši. To bych pak Evě nikdy neunikla. Pomyslím na tátu. Jaký to byl pocit, když o mně věděl, když mě vídal a slýchal. A jak mi každý rok, co tu není, ubývá z mého místa na světě, až jednou nebudu vědět, kdo jsem ani kam patřím. Ale já bych to mohla vyřešit, mohla bych zjednat nápravu. Mohla bych dostat na svobodu druhou pojídačku hříchů. Zase bychom mohly být my. A když se Stvořitelovou pomocí všechno napravím, třeba mi bude odpuštěno, že jsem snědla srdce, které se neobjevilo ve výčtu, a až zemřu, budu před něj moct předstoupit. Otočím se na špičkách zpátky ke hradu. Třeba máme obě ještě naději.
— Stráže u hradu nevědí, co si se mnou počít. Studují jeden list pergamenu, potom další. Na mě se nepodívají, když nepočítám první vylekaný kradmý pohled. Čekám a oni taky. Ale v duchu si vybavím studené, tmavé sklepení a přemýšlím, o kolik horší musí být vězení pro pojídačku hříchů. Potom se zkrátka seberu a proklouznu branou mezi strážemi na nádvoří. Čekám, že se za mnou ozve výkřik, ale když si to šinu přes dláždění, je ticho. I ve Stvořitelově síni panuje klid. Všichni už odešli. Kráčím prostřední uličkou a zvuk mých kroků zaniká v rozlehlé prázdnotě. V přední části objevím malé vyřezávané dveře, ale vedou jen do pokoje, kde visí roucha božidejů. Kam teď?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293452
Jediné další místo na hradě, které znám, jsou královniny komnaty, kde jsme slyšely Corlissin výčet. Vyjdu zpátky na nádvoří a všimnu si dveří, nad nimiž je kamenný svitek. Stojí u nich strážný, ale když k němu zamířím, vypadá stejně zmateně jako strážní u hradní brány. Zariskuju a přidám do kroku. Těsně před tím, než se prstem u nohy dotknu dveří, je strážný rozrazí a uhne na stranu, aby se mě nemusel dotknout, a já kolem něj důležitě projdu. Na chodbách poblíž královniných komnat se pohybuje spousta lidí, služky, sluhové, stráže, ty jsou všudypřítomné, ale když je míjím, odvracejí pohled. Kdyby jen moji strýcové věděli, jak snadno by se pojídačce hříchů kradlo, vyrobili by si mosazná S, navlékli by se do sukní a všech ostatních triků by se vzdali. Vystoupám po schodišti, jak nejrychleji si troufnu, a přidržuju se přitom zdi, abych nespadla. Někde poblíž, Stvořitel mi pomáhej, se nachází královna. Povím jí, že se Corliss k žádné vraždě nepřiznala. Napravím to. Když zahnu za další roh, uvidím služebnou, jež se skloněnou hlavou vychází z pomenších dveří. Asi z nějaké komory. Jenže to není služka. Je to mladá dáma z královniných komnat, ta hezká Blondýna, má na sobě máslově žluté šaty a urovnává si na hlavě čepec. Nějaký hlas na ni zavolá: „Divila jsem se, kam jsi zmizela.“ Zpoza rohu se vynoří Kašovitá tvář. „Říkala jsem ti, že potřebuju svíčky,“ odvětí Blondýna. „Hledala jsem služku, aby mi nějaké donesla.“ „Ve skladu bylinek?“ Kašovitá tvář si Blondýnu měří pohledem. „Slyšelas o té konzumaci? Královnina nejdražší Corliss byla čarodějnice.“
100 Ukázka elektronické knihy