přednášek o Zrození biopolitiky nacházíme vprostřed zmiňované „krize liberalismu“ (ZB, 75); tak mají být východiskem Foucaultových zkoumání „různé formy odporu vůči různým typům moci“ (MV, 199), jež musíme rovněž chápat jako symptomy aktuální krize vládnutí (ZB, 78). Protože chce, aby jeho kritická činnost vztahem k praxi získala svou „realitu“, zaměřuje se Foucault na oblasti, jejichž dysfunkce vzbuzuje naději na radikální transformaci.116 Vazbu foucaultovské kritiky na momenty krize lze tedy doložit snadno. Ale jak se to má s oním postavením na hranicích, jež je podle naší interpretace podmínkou její možnosti? Foucaultův pluralismus, charakterizující všechna jeho díla od Archeologie vědění dál, činí alespoň srozumitelným, jak se tato pozice může uvnitř dané epochy vůbec utvořit. Lze však říct, že z ní sám autor skutečně promlouvá? V souvislosti s Archeologií vědění jsme tvrdili, že Foucault toto dílo situoval jakoby do místa styku mezi dějinami idejí a historií jako takovou. To by tedy byla jedna možná hraniční pozice: šlo by o hranici mezi disciplínami, v případě Foucaulta snad nejčastěji filozofií a historií. „Interdisciplinarita“ by zde neznamenala žádný eklekticismus, ale především příležitost k tomu, aby jednotlivé obory vzájemně zpochybňovaly své výchozí předpoklady. Nemohli bychom dále z této perspektivy uvažovat rovněž o vztahu kritiky k praxi? „Vždy jsem dbal na to, aby se ve mně a pro mě odehrávalo určité přecházení, křížení, propojování mezi praktickými aktivitami a mojí teoretickou anebo historickou prací. (…) Strávil jsem nějaký čas v psychiatrických nemocnicích, a to mi umožnilo napsat Zrození kliniky [a jistě také Dějiny šílenství, pozn. JP]. Začal jsem dělat jisté věci okolo věznic, a potom jsem napsal Dohlížet a trestat“ (MSS, 174; srov. 181). Snad to tedy byla právě psychiatrická praxe, která pro Foucaulta učinila problematickým psychiatrický diskurz (a tím spíše diskurzy, které o šílenství nebo psychiatrii vedou historie a filozofie). Podobným směrem ostatně ukazuje jeho známá představa o „specifickém intelektuálovi“, jenž v protikladu k intelektuálovi „univerzálnímu“ nechce mluvit za všechny, nýbrž pracuje na problémech, které se objevují v oboru jeho vlastní činnosti (viz např. DE II, 154). Postavení takto pojímaného intelektuála – jakým byl díky svému spojení s konkrétní praxí i Foucault – by se mohlo velmi podobat tomu, jehož možnost jsme se pokoušeli odkrýt v koncepci 116 Srov. už citované místo z jednoho pozdního rozhovoru: „Vždy, když jsem se snažil provozovat teoretickou práci, bylo to (…) ve vztahu k procesům, které se kolem mě odehrávaly. Pouštěl jsem se do práce, právě protože jsem měl dojem, že ve věcech, které vidím, (…) rozeznávám fraktury, tlumené nárazy a dysfunkce“ (DE II, 1000–1001). 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293385
Archeologie vědění. Role, již ve svém povolání zaujímá, by mohla vstupovat do konfliktu s jeho jinými funkcemi ve společnosti, s diskurzy vztahujícími se k jeho činnosti a podobně. V každém případě to je vždy situovanost uvnitř dobových praktik (či v trhlině mezi nimi), ne pozice nějakého nezaujatého pozorovatele, jež intelektuálovi dovoluje podrobit je radikálnímu tázání. A konečně, nelze jako příklad heterogenity, jíž je zapotřebí pro výkon kritiky, chápat také heterogenitu naší tradice? Pak by samotná historická práce ustavovala onu pozici na hranicích tím, že by nám zpřítomňovala minulé praktiky, jež mohou zproblematizovat praktiky současné. Zvlášť v souvislosti s Dějinami sexuality Foucault skutečně svůj projekt popisuje přesně takto: „Mezi kulturními vynálezy lidstva je pokladnice nápadů, technik, myšlenek, procedur atd., které sice nemohou být doopravdy reaktivovány, ale které pomáhají vytvořit jakýsi úhel pohledu, jenž může být užitečný k analýze a transformaci toho, co se dnes kolem nás děje“ (MV, 276/DE II, 1435; překlad upraven).117 To by vysvětlovalo, proč Foucault provozuje kritiku právě ve formě dějin myšlení. Jeho díla prostředkují konfrontaci naší současné problematizace (např. „hermeneutiky touhy“) s problematizací minulou (např. „užíváním slastí“), čímž ji „reproblematizují“ a dovolují nám klást si otázky jinak.
117 Srov. DS II, 17: „Bylo to cvičení filozofické: šlo v něm o zjištění, do jaké míry může práce spočívající v myšlení svých vlastních dějin osvobodit myšlení od skrytých předpokladů a umožnit mu myslet jinak.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293385
Závěr
V této knize jsme analyzovali různé způsoby, jak Foucault řešil problém kritikovy svobody, tj. problém možnosti vlastního diskurzu. Svobodu jsme pokaždé vázali na její ne-subjektivní podmínky: protože je subjekt vždy podroben dobovým apriorním strukturám, získává potřebnou volnost jen tam, kde je toto a priori jakoby rozlomené v sobě samém. Naším tématem tedy byla svoboda decentrovaného subjektu. Možnost svobody individuálních subjektů se nám podařilo odkrýt především ve Foucaultových pozdních spisech. Z řečeného by však mělo být patrné, že když autor v posledním období své tvorby přiznává dříve opomíjené, ba opovrhované figuře subjektu klíčové postavení a přihlašuje se k víře v lidskou svobodu, neznamená to odvolání dřívější kritiky humanismu a návrat „suverénního“ subjektu, pána svého diskurzu, svých dějin a sebe sama. Také podle pozdního Foucaulta jsme ve svém mluvení, konání, dokonce i ve způsobu, jak se vztahujeme k sobě samým, v pod ručí neosobních systémů, které nikdy nemůžeme přehlédnout v jejich celku ani jednou provždy dostat pod svou vládu. Nastávají příležitosti – alespoň pro některé z nás, alespoň někdy –, kdy je můžeme zpochybnit, přizpůsobit svým představám a výjimečně i od základu změnit; tyto prostory svobody však jsou jen dočasné, lokální, nejisté. A co více, naše dílčí svoboda není vůbec protiklad naší heteronomie, nýbrž vyrůstá z ní. Sama je neočekávaným „darem“ od oněch anonymních zákonodárců, kteří nám poroučejí – či spíše důsledkem anarchie, jež nakrátko propukla v jejich řadách… Ne-subjektivní rozměr foucaultovské svobody nás však neodsuzuje k pasivitě či čistě „receptivnímu“ postoji. Můžeme a měli bychom dělat více – nebo každopádně něco jiného – než jen připravovat místo tomu, co se může nepředvídatelně objevit. Máme zapotřebí krajní pozornosti, 100 Ukázka elektronické knihy