behémóti ji míjeli tak těsně, že se v jejich úplavu potácela. Cihelny a prázdné parcely byly plné svítících oček a tenkých výkřiků. Ve stínech se něco pohnulo a Jane si byla jistá, že ji to pronásleduje. Vlčí kluci! pomyslela si v hrůze. A aby toho nebylo málo, Petr se druhý den ani neukázal. U oběda se Jane opatrně poptala a dozvěděla se, že Petr chodí za školu často. „To je celý on,“ prohodila jedna permonice. „Vrtkavost sama. Prostě miláček.“ Proto se Jane hned po škole vydala do čtvrti za navážkou hledat Petrův byt, aby mu dala kazetu a pěkně od plic mu vyčinila. Petr bydlel v obchodní čtvrti, která pamatovala lepší časy. Měl brloh ve čtvrtém patře bez výtahu nad zavřeným krámem se zlevněnou hi-fi technikou. Na místě bzučáku z futra trčel jen kus drátu, ale závora byla stejně vylomená, a tak se Jane sama pustila nahoru. Na schodišti bylo cítit vyvářené prádlo a starý nátěr. Linoleum na chodbě před jeho bytem praskalo a kroutilo se. Zaklepala. „Dále.“ Otevřela dveře. Ležel bílý v rozházené posteli, hlavu zvrácenou, nahý. Lezla mu žebra, bylo vidět jednu popelavě šedou bradavku. Pohlaví jen náhodou zakrýval cíp zmuchlaného prostěradla. „Dej to na stůl,“ řekl, aniž otevřel oči. „Připočti si dvě babky od cesty a připiš mi to na futro.“ Jane stála ve dveřích a nevěděla, co na to říct. Petr měl na hrudi řídké chmýří a v ose břicha tenkou čáru chlupů. Na židli v koutě si pro sebe něco mumlal černobílý televizor, obraz zapnutý, zvuk ztlumený na minimum. „Já… asi nejsem, koho jsi čekal,“ odvážila se konečně. Petr vyskočil do sedu a v panice drapl prostěradlo, aby se zahalil. To ho tak vyčerpalo, že spadl zpátky do postele. „No jo. Kazeta. Hele, promiň, já jsem… vidíš, že nejsem ve stavu jít do školy.“ „Vypadáš strašně,“ oznámila mu Jane. „Je mi strašně,“ přitakal Petr. – 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293339