behémóti ji míjeli tak těsně, že se v jejich úplavu potácela. Cihelny a prázdné parcely byly plné svítících oček a tenkých výkřiků. Ve stínech se něco pohnulo a Jane si byla jistá, že ji to pronásleduje. Vlčí kluci! pomyslela si v hrůze. A aby toho nebylo málo, Petr se druhý den ani neukázal. U oběda se Jane opatrně poptala a dozvěděla se, že Petr chodí za školu často. „To je celý on,“ prohodila jedna permonice. „Vrtkavost sama. Prostě miláček.“ Proto se Jane hned po škole vydala do čtvrti za navážkou hledat Petrův byt, aby mu dala kazetu a pěkně od plic mu vyčinila. Petr bydlel v obchodní čtvrti, která pamatovala lepší časy. Měl brloh ve čtvrtém patře bez výtahu nad zavřeným krámem se zlevněnou hi-fi technikou. Na místě bzučáku z futra trčel jen kus drátu, ale závora byla stejně vylomená, a tak se Jane sama pustila nahoru. Na schodišti bylo cítit vyvářené prádlo a starý nátěr. Linoleum na chodbě před jeho bytem praskalo a kroutilo se. Zaklepala. „Dále.“ Otevřela dveře. Ležel bílý v rozházené posteli, hlavu zvrácenou, nahý. Lezla mu žebra, bylo vidět jednu popelavě šedou bradavku. Pohlaví jen náhodou zakrýval cíp zmuchlaného prostěradla. „Dej to na stůl,“ řekl, aniž otevřel oči. „Připočti si dvě babky od cesty a připiš mi to na futro.“ Jane stála ve dveřích a nevěděla, co na to říct. Petr měl na hrudi řídké chmýří a v ose břicha tenkou čáru chlupů. Na židli v koutě si pro sebe něco mumlal černobílý televizor, obraz zapnutý, zvuk ztlumený na minimum. „Já… asi nejsem, koho jsi čekal,“ odvážila se konečně. Petr vyskočil do sedu a v panice drapl prostěradlo, aby se zahalil. To ho tak vyčerpalo, že spadl zpátky do postele. „No jo. Kazeta. Hele, promiň, já jsem… vidíš, že nejsem ve stavu jít do školy.“ „Vypadáš strašně,“ oznámila mu Jane. „Je mi strašně,“ přitakal Petr. – 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293339
Ozvalo se spláchnutí. Z koupelny vyšla Gwenhidwy Zelená, spínala si sukni. Uviděla Jane a zarazila se. „Ahoj,“ řekla mile. „Kdo to je?“ „Kamarádka ze školy,“ odpověděl Petr. „Jane Olšinková.“ Oči měl zavřené, víčka téměř průsvitná. Rty bílé. Jane nevěděla, co ji ohromilo víc – že ji Petr nazval kamarádkou, nebo že si pamatuje její jméno. Vytáhla balíček. „Jenom jsem přinesla tohle. Pro tebe. Od Petra.“ „To je milé.“ Gwen kazetu převzala, chvíli ji obdivovala a nechala ji zmizet. Připlula Petrovi po bok, přičapla k posteli a pohladila ho po čele. „Chudáčku. Je to lepší?“ „Máš studenou ruku,“ zamumlal. „Chladí.“ Poslepu po ní sáhl a přitáhl si její prsty ke rtům, aby je políbil. Jane hned zjihla. Byli tak krásní, tak dokonale zamilovaní, tak tragicky prokletí. Ve srovnání s nimi byl její život ucouraný, komplikovaný a nepodstatný. Chovala k nim city tak křehké a silné, že je ani nešlo nazvat jinak než láskou. Petr najednou otevřel oči. „Kolik je? Neprošvihli jsme to? Už to musí běžet.“ „Klid,“ usmála se Gwen. „Čas hlídám.“ Došla k televizi a sáhla na knoflík hlasitosti. „Už to bude.“ Dávali talk show. Všichni hosté byli vysocí a elegantní, doplňky sladěné s oblečením, vlasy a zuby a nehty do posledního stejně perfektní. Jane se na televizi moc nedívala; samí elfové a peníze, občas trpaslík pro kontrast a relevanci. Pořady byly jak z jiného vesmíru, kde nikdo nesmrdí a nemá křivý zub nebo mrtvou myš ve vlasech. S její zkušeností neměly nic společného. „No,“ ozvala se rozpačitě, „já asi půjdu.“ „Ne, počkej!“ zvolala Gwen. „Tohle je můj velký okamžik. Chceme, abys ho prožila s námi, viď, Petře?“ „Já chci to, co chceš ty. Znáš mě.“ „Vidíš? Ještě máme čas si zapálit. Petře, kam jsi dal fajfku?“ „Na prádelník.“ Gwen vzala pěnovku s dlouhou troubelí a zamračenou vyřezávanou hlavičkou a strčila do ní kus něčeho černého. „Haš,“ vysvětlila. – 102 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293339
Sedla si na kraj postele mezi Petra a Jane, škrtla sirkou, natáhla vzduch a plamínek podržela nad hašišem. Beze slova dýmku podala Jane. Náustek troubele byl ještě vlhký od jejích rtů. Jane ho nesměle vložila do úst. Zhluboka se nadechla, plíce jí naplnil hrubý řezavý kouř. Dusila se a kašlala, vyrážela mračna dýmu, neuvěřitelný objem naplnil celý pokoj, a přesto kašlala dál. Modlila se, ať jim dýmku nevysype a neudělá ostudu. Petr se smál. „Klídek, drž to v plicích!“ Gwen jí ale dýmku odebrala a bouchla ji do zad. „To bude dobrý,“ utěšovala ji. „Nesedlo ti to, co? Příště tolik netahej, budeš v poho.“ „Jo.“ To slovo Jane bzučelo ozvěnou v uších, odráželo se hluboko do lebky plné jisker a šedivých vírů. Chvíli neměla ponětí, kde je nebo co dělá, a aby to zakryla, řekla znovu: „Jo,“ ačkoli si vůbec nebyla jistá, s čím vlastně souhlasí. „Už to běží!“ Gwen vyskočila a dala televizi nahlas. Jane zpětně nedovedla odlišit dění na obrazovce od toho, co se jí dělo v hlavě. Dávali dokumentární film o Gwenhidwy, aspoň tím si byla jistá, plný zpomalených záběrů jejích dlouhých zelených vlasů, jak se jí točí kolem hlavy, když s ní zavrtí, pomíjivý kruh planet okolo jejího úsměvu. Zkouřená nedokázala sledovat komentář. Hudba zesilovala a zeslabovala – nebo ji tak Jane jen vnímala? –, na vrcholu řvaly démonické syntezátory a v tichu drnkal barokní spinet. Vypravěč něco říkal. „Bohyně? No páni!“ vykřikla Gwen. Petr vyšel z koupelny oblečený, vypadal desetkrát zdravější než předtím. Posadil se vedle Gwen a položil jí hlavu na rameno. Nepřítomně ho povískala ve vlasech. Jane přeskakovala pohledem od Gwen na obrazovce ke Gwen na posteli a nemohla se rozhodnout, která na ni dělá větší dojem. Televizní Gwen byla atraktivnější, hubenější, měla výraznější lícní kosti a zářila nablýskanou krásou, kterou dokáže vykouzlit jedině videotechnika. Skutečná Gwen ale byla mnohem vřelejší, tak vitální a spontánní, tak… skutečná. – 103 – Ukázka elektronické knihy