tu několik zbrusu nových písniček, s nimiž se na podzim vrátím do Londýna. Odjakživa vstávám brzy, ale tady jsem záhy seznal, že snídaně v kavárně je něco příšerného. Zákazníci chtějí vajíčka udělat takhle a toast zase takhle, všechno se připaluje. A tak jsem si jasně řekl, že se dole nebudu objevovat dřív než v jedenáct. Zatímco zdola se ozýval hlomoz, já si otevřel velké arkýřové okno, sedl si na široký parapet, hrál na kytaru a díval se na míle daleko do kraje. Krátce po mém příjezdu se povedlo několik jasných rán bez mlhy, a byl to skutečně krásný pocit, jako kdybych dokázal vidět na věky, a když jsem pak hrábl do strun kytary, její tóny se nesly celou zemí. Teprve když jsem se otočil a vystrčil hlavu úplně z okna, viděl jsem z výšky terasu a zaregistroval, jak sem přicházejí a zase odcházejí zákazníci se svými psy a kočárky. Nebyl jsem v tomhle kraji cizí. S Maggie jsme vyrostli jen několik mil odsud v Pershore a rodiče nás často brali na vycházky do kopců. Ale tehdy mě to nějak nebralo, a jakmile jsem byl dost velký, společné vycházky jsem odmítl. Toho léta jsem však měl pocit, že jsem se ocitl na nejkrásnějším místě na světě; měl jsem pocit, že z těch kopců pocházím, že sem patřím. Možná to mělo co do činění s rozchodem rodičů, skutečností, že ten malý šedivý dům naproti kadeřnictví už nebyl „náš“ dům. Ať už teď byl cokoli, namísto klaustrofobních pocitů, které jsem si pamatoval z dětství, jsem nyní pociťoval lásku, a dokonce nostalgii, jež se týkala celého tohohle kousku země. Do kopců jsem vyrážel na toulky prakticky každý den, někdy dokonce s kytarou, když to nevypadalo na déšť. Zvlášť jsem si zamiloval Stolovou horu a Konečnou horu na severním konci pohoří, kam lufťáci příliš nepřijdou. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293337
Tady jsem se občas na celé hodiny ponořil do myšlenek, aniž bych potkal živou duši. Jako bych ty kopce objevoval poprvé v životě, dokonce jsem cítil, jak se mi nápady na písničky rodí v hlavě. Práce v kavárně však byla něco jiného. Často se mi stávalo, že jsem zaslechl hlas nebo zahlédl obličej blížící se k pultu, za nímž jsem připravoval salát, a tenhle vjem mě vrhl zpět do dřívější části mého života. Přicházeli ke mně, vyptávali se mě, co zrovna dělám, a já si musel vymýšlet, dokud neodešli a nenechali mě na pokoji. Obvykle se loučili se slovy typu: „No, alespoň se neflákáš,“ pokývli k nakrájené bagetě a rajčatům, načež s šálkem a talířkem v ruce zamířili zpět ke stolu. Anebo se u pultu objevil bývalý spolužák ze školy a spustil na mě svým novým „univerzitním“ hlasem, jímž, samozřejmě za použití těch nejefektnějších filosofických metafor, začal rozebírat poslední zfilmování Batmana, případně analyzovat skutečné příčiny bídy ve světě. Vlastně mi to ani nevadilo a některé z těch lidí jsem viděl doopravdy rád. Ale toho léta do kavárny zavítala i ženská, při pohledu na niž jsem okamžitě ztuhl, a než mě napadlo, že bych mohl najít útočiště v kuchyni, bylo už pozdě. Byla to paní Fraserová – nebo spíš Ježibaba Fraserová, jak jsme jí říkali. Poznal jsem ji okamžitě, jak se svým malým špinavým buldokem vstoupila do kavárny. Měl jsem sto chutí jí říct, že psi dovnitř nesmí, i když si je sem všichni brali. Ježibaba Fraserová mě učila na škole v Pershore. Naštěstí odešla brzy do penze, neměli jsme ji ani do šesté třídy, nicméně v mé paměti její stín překrývá celou školní docházku. Nebýt jí, tak by to ve škole tak strašné nebylo, ale ona si na mě zasedla hned od začátku, a když je člověku jedenáct, nemá šanci se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293337
někomu takovému bránit. Používala stejné triky jako všichni zákeřní učitelé, o hodinách mě vyvolávala a ptala se schválně na věci, u nichž tušila, že nebudu schopen správně odpovědět, načež jsem si musel v lavici stoupnout a celá třída se mi smála. Později to bylo ještě lstivější. Vzpomínám si, že jednou, to mi bylo čtrnáct, jsme dostali nového učitele, jistého pana Travise, a ten se mnou ve třídě vtipkoval. Tedy ne že by si ze mě dělal legraci, ale jako bychom byli sobě rovni, celá třída se smála a já z toho měl dobrý pocit. Ale za několik dní jsem šel po chodbě, proti mně šel pan Travis, zabraný do rozhovoru s ní. Když jsem je míjel, ta ježibaba mě zastavila a strašně sepsula, že jsem pozdě odevzdal domácí úkol nebo něco takového. To samozřejmě udělala jen proto, aby panu Travisovi naznačila, že jsem „potížista“, a že pokud mě byť třeba jen na okamžik považoval za jednoho z kluků hodných jeho respektu, šeredně se zmýlil. Možná to bylo jejím věkem, ale nikdo z ostatních učitelů ji nikdy neprokoukl. Cokoli řekla, brali jako evangelium. Když toho dne Ježibaba Fraserová vstoupila do kavárny, zjevně mě hned poznala, ale neusmála se na pozdrav ani na mě nezavolala jménem. Koupila si čaj a balíček sušenek, to si pak odnesla na terasu. Měl jsem za to, že tím to skončilo. Jenže ona se o chvilku později vrátila, prázdný hrníček s podšálkem položila na stůl a jedovatě prohodila: „Protože mi bylo jasné, že to uklidit nepřijdeš, tak jsem to přinesla,“ načež mi věnovala pohled, jenž trval o vteřinu dvě déle, než bylo běžné – ten její typický pohled, který říkal „kdybych ti jen mohla dát facku“ –, a pak se obrátila k odchodu. Jenže v ten okamžik se mi vrátila všechna nenávist, kterou jsem k té staré čarodějnici cítil. Když za několik minut přišla dolů Maggie, byl jsem vzteky úplně bez 99
Ukázka elektronické knihy