Šarlatová citadela
vzepjal se zaržáním k poslednímu skoku a dopadl na jižní břeh. Čaroděj se dal na útěk do rozlehlých pastvin a v jeho stopách se mlčky hnal rozzuřený král mávající těžkým mečem, jehož čepel značila cestu krvavými krůpějemi. Hnali se dál a dál, kořist a lovec, a i když ze sebe černý hřebec vydával všechny síly, nebyl s to zkrátit čarodějův náskok ani o píď. Prchali krajinou zalitou paprsky nízkého, zapadajícího slunce, p lnou klamných stínů a tajemného pološera, a v dáli za nimi pomalu utichal hluk vraždění. Pak se na nebi objevila malá tečka a ta se postupně zvětšovala do podoby obrovského orla. Orel se jako blesk snesl z nebe a zaútočil přímo na hlavu Tsothova zvířete. Podivný kůň se vzepjal a shodil svého jezdce. Tsotha se zvedl a postavil se svému pronásledovateli. Jeho oči se podobaly očím šíleného hada a tvář měl vztekem a zlobou znetvořenou k nepoznání. V každé ruce držel jakýsi lesklý předmět a Conan věděl, že v těch věcech se ukrývá smrt. Král sesedl a vykročil ke své kořisti. Zbroj mu tiše zvonila, čepel meče držel vysoko. „Tak se znovu setkáváme, čaroději!“ ušklíbl se jízlivě. „Nepřibližuj se!“ zaječel kouzelník jako vzteklý šakal. „Spálím ti maso na kostech. Mě nemůžeš porazit, a i kdybys mě rozsekal na kusy, zbytky mého těla se zase spojí a budou tě pronásledovat, dokud tě neuštvou k smrti! V tom má prsty starý Pelias, to je jisté, ale zahubím vás oba! Jsem Tsotha, syn…!“ Conan zaútočil, oči stažené v ostražité štěrbiny, a meč zableskl vzduchem. Tsotha rychle napřáhl ruku a král se bleskem sehnul až k zemi. Něco mu proletělo kolem hlavy, vybuchlo za zády a speklo písek v záblesku pekelného ohně. A než stačil Tsotha hodit kouli, kterou držel v levici, proťal mu Cimmeřanův meč tenký krk. Čarodějova hlava odletěla z ramenou v oblouku tryskající krve, černě oblečené tělo se zapotácelo a opilecky svezlo k zemi. Tmavé oči 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293336