ale nikdy se jí kvůli té básni nikdo neozval a v soutěži neuspěla. Já jsem ji hodně chválila, akorát že ona na moji chválu moc nedala. Možná tajně čekala, že se prosadí jako nový talent, jenže Hartola není pro něžné duše.“ Hilkka Toiviová je sice Hartolanka tělem i duší, ale dokáže vidět zdejší malost, pousměje se Saana v duchu a nahlédne do rozevřeného alba. Uprostřed pravé strany je stylizovaný rámeček, v němž stojí: Žeň básnické soutěže Helena Toiviová: Les halí se v tak nádherný šat, že poutá nám zrak a brání spatřit, co namísto krásy vidět má smysl. A burácení peřejí přehluší vše, co měli bychom slyšet.
„No není to skvělá báseň?“ řekne Hilkka s úsměvem. Saana nedokáže odpovědět. Přijde jí smutné, dokonce přízračné, že poslední báseň, která po Heleně zbyla, vypráví o peřejích, ve kterých ji nakonec našli utopenou. „Ta báseň na mě dělá dojem, jako by Helena věděla něco, co raději vědět neměla,“ nadhodí Saana s pohledem stále upřeným na báseň. „Nenapadá vás, co by to mohlo být?“ Hilkka se na ni trochu roztrpčeně podívá. „Helena byla spořádané a hodné děvče. V životě neměla co tajit, a kdyby ano, určitě by mi to řekla,“ prohlásí. Saana přikývne a pochopí, že bude lepší přejít k další otázce. „Jestliže tak ráda psala, nepamatujete si, jestli si nevedla deník?“ zeptá se a dál si prohlíží novinové výstřižky. „Jistě, měla deníky. Když se stalo, co se stalo, policie si je všechny odvezla. Nikdy jsme je nedostali zpátky.“ Saana k ní účastně vzhlédne. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293203