NAIMA SIMONEOVÁ
„Děkuju,“ vypravila ze sebe a neviditelně sebou cukla, když si uvědomila ochraptělost ve svém hlase. Joshua přikývl. Zjevila se u nich obsluha z parkoviště a Joshua jí podal papírek. Když mladík odkráčel, obrátil se opět k Sophii a zastrčil si ruce do kapes kalhot. „To odcházíte ještě před koncem?“ zaburácel. „Udělal nebo řekl Christopher Harrison něco, co vás přinutilo k předčasnému odchodu?“ „Ne,“ odpověděla Sophie a zavrtěla pro zdůraznění zprudka hlavou. „Choval se slušně. Jsem jenom… unavená. A mám před sebou čtyřicet pět minut v autě.“ „Vy budete řídit?“ „Althea mi objednala taxík.“ Joshua neodpověděl, ale sevřel svá smyslná ústa. Podobně zareagoval na jméno šéfredaktorky ráno. Jako by mu vadil už jeho samotný zvuk. „A co tady děláte vy?“ zeptala se Sophie a ohlédla se přes rameno směrem k muzeu. „Podle toho, co jsem viděla, jste se dobře bavil.“ A tím „dobře bavil“ myslela urostlou, nádhernou rudovlásku, vedle které seděl při večeři. Když si vyzvedávala v šatně pléd, nemohla si nevšimnout, že Joshua stojí na okraji tanečního parketu a rudovláska se na něj lepí jako vosa na med. Panebože, Sophie zněla sama sobě jako potvora. „Vy jste mě pozorovala, Sophie?“ snížil Joshua hlas do hříšného zašeptání, které pohladilo Sophii po kůži jako hedvábný kouř. „Pozoroval jste vy mě?“ opáčila podobným tónem. Zůstali se na sebe dívat a vibrovala mezi nimi výzva. Vzduch zhoustl napětím vycházejícím z jejich těl. „Pojeďte ke mně domů.“ Sophii ta žádost podmalovaná rozkazem vyrazila dech. Sevřela kolena, ale to jí pomohlo jen k tomu, aby se neskácela k zemi. Neuchránilo ji to před 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292874