NICOLE LOCKEOVÁ
„Louve skoro nikdy nepije,“ prohlásila Matilda starostlivě. „Bez jídla mu bude špatně.“ Nicholas její loajalitu vůči Louvemu okamžitě v duchu přidal na svůj již existující seznam věcí, které ho popouzely, přestože nedokázal pochopit, proč to dělá. „Bess bude vědět, co dělat – a já potřebuju něco k jídlu taky.“ Sklopila oči, pak je zvedla. Byl to jen okamžik, ale Nicholas měl pocit, jako by si ho prohlížela. Když se mu však znovu podívala do očí, v jejím pohledu žádný zájem či snad dokonce vábení nebylo. Je si vědoma toho, co právě udělala? blesklo mu hlavou. Nebo možná neudělala vůbec nic. S největší pravděpodobností to bylo to, co vypil, kvůli čemu si tak bláhově myslel, že si ho Matilda prohlíží. „Jsem si jistá, že ty se o sebe dokážeš postarat,“ řekla. Dokonce i přesto, že její hlas zněl teď ostřeji a z očí jí vyzařovala frustrace, která se lišila od jejího rozčilení předtím, Nicholas nedokázal zabránit svému tělu, aby se při těch slovech celé nenapnulo. Kolik té medoviny jsem to vlastně vypil? Věděl, že nemůže – že by neměl – tohle vůči Matildě cítit. Přesto mu dokonce i její slova najednou připadala mnohoznačná. Od dnešního popíjení uběhlo až příliš mnoho času, pomyslel si. A dokonce ještě víc času uběhlo od chvíle, kdy měl naposledy nějakou ženu. Trvala na tom, že ho tady udrží kvůli svému smyslu pro pohostinnost. Jako by on, Nicholas, přítomným vesničanům něco dlužil. Staral se o ně dobře, zatímco byl pryč. Jeho přítomnost tady je vlastně poškozovala, protože někde daleko nevydělával víc peněz. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292873