NICOLE LOCKEOVÁ
„Louve skoro nikdy nepije,“ prohlásila Matilda starostlivě. „Bez jídla mu bude špatně.“ Nicholas její loajalitu vůči Louvemu okamžitě v duchu přidal na svůj již existující seznam věcí, které ho popouzely, přestože nedokázal pochopit, proč to dělá. „Bess bude vědět, co dělat – a já potřebuju něco k jídlu taky.“ Sklopila oči, pak je zvedla. Byl to jen okamžik, ale Nicholas měl pocit, jako by si ho prohlížela. Když se mu však znovu podívala do očí, v jejím pohledu žádný zájem či snad dokonce vábení nebylo. Je si vědoma toho, co právě udělala? blesklo mu hlavou. Nebo možná neudělala vůbec nic. S největší pravděpodobností to bylo to, co vypil, kvůli čemu si tak bláhově myslel, že si ho Matilda prohlíží. „Jsem si jistá, že ty se o sebe dokážeš postarat,“ řekla. Dokonce i přesto, že její hlas zněl teď ostřeji a z očí jí vyzařovala frustrace, která se lišila od jejího rozčilení předtím, Nicholas nedokázal zabránit svému tělu, aby se při těch slovech celé nenapnulo. Kolik té medoviny jsem to vlastně vypil? Věděl, že nemůže – že by neměl – tohle vůči Matildě cítit. Přesto mu dokonce i její slova najednou připadala mnohoznačná. Od dnešního popíjení uběhlo až příliš mnoho času, pomyslel si. A dokonce ještě víc času uběhlo od chvíle, kdy měl naposledy nějakou ženu. Trvala na tom, že ho tady udrží kvůli svému smyslu pro pohostinnost. Jako by on, Nicholas, přítomným vesničanům něco dlužil. Staral se o ně dobře, zatímco byl pryč. Jeho přítomnost tady je vlastně poškozovala, protože někde daleko nevydělával víc peněz. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292873
RYTÍŘSKÁ ČEST
Nepotřeboval být tady dole. Potřeboval být nahoře v pokoji, kam by mu někdo přinesl jídlo a připravil lázeň. Najednou měl pocit, že ze všech těch odpíraných tužeb zešílí. A ona ho tu přesto držela. „Měl jsem v úmyslu se o sebe postarat,“ ujistil ji. „Jak jsem ale mohl odmítnout tvou vlídnou žádost?“ Probodla ho pohledem. „Já jsem tě nežádala. Tohle je tvůj domov a ty bys tady měl chtít jíst.“ Pokynul rukou ke zbývajícím volným místům. „Nikdy nebyla vyřčena pravdivější slova. Nesmírně rád bych jedl tady – děkuju ti, Matildo.“ Matilda ho zpražila pohledem a beze slova vykročila ke stolům, ujišťujíc se pohledem, že ji následuje. Vypadalo to, jako by to byla ona, kdo poroučí, kdy budou jíst, nebo kdo tady má tu největší moc. Konečně se posadili a ostatní přítomní jako by kolektivně vydechli. Služebnictvo jako na povel začalo přinášet jídlo a dřevěné čtyřhranné talíře. Matilda seděla strnule vedle Nicholase a nechala ho vybírat z různých chodů. Všichni ostatní byli už usazení a jedli. Když Nicholas viděl, jak jídlo mizí před očima, rychle ho nakládal na jejich společný podnos tolik, kolik jen mohl. „Vidím, že tady nedodržujete zvyk, kdy všichni čekají, dokud se neposadí jejich pán, a teprve pak si sednou sami a začnou jíst.“ Jeho otec vždycky trval na tom, aby nájemci nebo hosté nebyli usazeni dřív, než se posadí on. Byla to obecně rozšířená zdvořilost, ale Nicholas ji pokládal za povýšeneckou, vzhledem k tomu, jak bylo jejich panství prosté. „Nedávalo to žádný smysl. Nechal jsi nás tu ve vedení tři.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292873
NICOLE LOCKEOVÁ
Ano. Nicholas nechal ve vedení tři své přátele. A po návratu našel jen jednoho. Aby se od ponurých myšlenek rozptýlil, začal se bavit s ostatními a pustil se do svého skopového. Všiml si, že Matilda ztichla a z jídla jen uždibuje. Očividně jí nebylo příjemné jíst tady s ním. Dobře. To ona požadovala, aby tu zůstal, proto by měla nést následky. Matilda nedokázala dostat nic přes knedlík v hrdle. Nedalo se nic dělat, bez ohledu na to, co si s Nicholasem řekli. Nic. Nařídila, aby se na oslavu Nicholasova návratu napekly speciality a uvařila konkrétní jídla. Ať se jí to líbilo nebo ne, Nicholas byl pánem Mei Solis. Tohle byl jeho domov a pro všechny ostatní byl jeho návrat důvodem k oslavě. Bohužel si Nicholasovu přítomnost vedle sebe až příliš uvědomovala – toho, jak jeho oči těkají od jeho jídla k pití a k lidem kolem nich. A k ní. Cítila, jak ji pozoruje. Možná to byla její rozmrzelost, co tu nadměrnou vnímavost rozdmychávalo. Nebo to možná bylo jeho zranění. Jeho zranění bylo teď nanejvýše nápadné. Ten tmavý kousek kůže přes oko, který nosil se stejnou samozřejmostí jako tuniku nebo kalhoty. Vypadal pohodlně, jako oblíbený pár bot. Něco na způsobu, jakým Nicholas pohyboval hlavou, nebo náhlý pohyb ruky, která zalétla k jeho šíji, ji však nutily přemýšlet o tom, že možná tu pásku s takovou samozřejmostí a lehkostí jako své boty nenosí. A pak tu byla jeho jizva – tenká, dobře zahojená. Nerovná zásluhou násilného narušení kůže a ostře 100 Ukázka elektronické knihy