PIPPA ROSCOEOVÁ
tmavých vousech, překvapená jejich jemností. Hleděli jeden druhému očí a oba ztěžka dýchali, jako by právě uběhli maraton. „Potřebuješ to. Já to potřebuju,“ vydechla těsně před tím, než mu vklouzla rukou za krk a přitáhla si ho k sobě. „My to potřebujeme.“ Jakmile se ho dotkla rty, Matthieuovu mysl i srdce pohltila naléhavá potřeba. Možná mu nabídla alternativní pohled na to, jak ho vidí tisk, ale jeho pohled na ni se nikdy nezměnil. Byla neodolatelná. Hebká a mokrá pokožka, plné rty. Chtěl to. Všechno. Opíral se o chladný beton a začal hodovat, jazykem se ponořil hluboko do jejích úst a občas ji jemně kousl. Visela mu kolem krku a tiskla se k němu stejně pevně jako on k ní, až jí trupem drtil ňadra i vystouplé bříško. Přesto se ale držel zpátky, zapřený o zeď, a nadšeně přijímal jen to, co mu ústy a dotekem nabízela. Přísahal by, že se celý chvěje bojem mezi zdrženlivostí a touhou po něčem víc. Celý měsíc se přesně tomuhle vyhýbal. Vyhýbal se jí. Ne proto, že by ji nechtěl, ale protože ji chtěl tak moc. Protože po ní toužil s tak ryzí potřebou, až hrozilo, že ho to zničí. Jenže po dnešku, po všech těch emocích vytažených na povrch jak novináři, tak tou malbou, už nebyl dost silný, aby si to odepřel. Aby jim to odepřel. Ať se propadne, jestli si nevezme cokoliv, co mu nabízí. „To dítě?“ zeptal se na poslední překážku, než povolí svá stavidla. „Bude v naprostém pořádku,“ ujistila ho a vtiskla mu další polibek. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy slyšel. Odtáhl se a sundal jednu ruku ze zdi, aby ji mohl obejmout a přitáhnout si ji k sobě. „Pořád máš na sobě šaty.“ „A co s tím hodláš dělat?“ vydechla a nijak se 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292852