Po hodině za mnou přišel jeden dobrovolník a povídal si se mnou. Sám byl ze Skotska a i pro něho to bylo těžké. Stali se z nás kamarádi, kteří si vzájemně dodávali sebevědomí. Rok v Anglii mi dal strašně moc zkušeností. Musela jsem se učit pracovat s různými skupinami dětí. Někdy přijela škola s puberťáky, kteří byli v pohodě, ale někdy přijeli ze školy, kam chodily spíše děti ulice, a nebylo jednoduché s nimi vyjít. Začala jsem přijímat sama sebe takovou, jaká jsem byla, začala jsem se mít ráda. Myslím si, že svým příběhem jsem pomohla řadě dětí. Několikrát se mi stalo, že samy přišly za mnou, aby se mi svěřily, jaká úskalí zažívají ve škole nebo doma. Věděla jsem, že to s nimi umím a že se chci stát učitelkou nebo někým, kdo jim bude blíže. To, že jsem byla na místě, které bylo spojené s Donem Boscem a Bohem, mi pomohlo odpustit mámě a tátovi. Bylo to poprvé, co jsem řekla: „Tati, já ti odpouštím.“ Odpustila jsem mu, ale nezapomněla jsem na věci, které dělal. Odpustila jsem i mámě, ale nezapomněla jsem. Ten pobyt mi dal opravdu moc a byla jsem smutná, když se blížil jeho konec. Věděla jsem ale, že tahle cesta není poslední, protože jsem se rozhodla, že ještě pojedu na měsíc do Holandska a Belgie jako dobrovolnice na letním táboře. Obě tyto cesty mě bavily. Načerpala jsem hodně zkušeností, které snad nikdo v mém okolí neměl, zažila jsem tolik skvělého. Poznala jsem spoustu různých lidí a věděla jsem, že jsem dobrá, že v životě se neztratím, že dokážu víc, než si myslím. Doma na mě čekala obálka. Ještě před odjezdem do Anglie jsem posílala vyplněný dotazník a životopis k přihlášce na mezinárodní konferenci o pěstounské péči, která se měla a
99 b Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292756