Po hodině za mnou přišel jeden dobrovolník a povídal si se mnou. Sám byl ze Skotska a i pro něho to bylo těžké. Stali se z nás kamarádi, kteří si vzájemně dodávali sebevědomí. Rok v Anglii mi dal strašně moc zkušeností. Musela jsem se učit pracovat s různými skupinami dětí. Někdy přijela škola s puberťáky, kteří byli v pohodě, ale někdy přijeli ze školy, kam chodily spíše děti ulice, a nebylo jednoduché s nimi vyjít. Začala jsem přijímat sama sebe takovou, jaká jsem byla, začala jsem se mít ráda. Myslím si, že svým příběhem jsem pomohla řadě dětí. Několikrát se mi stalo, že samy přišly za mnou, aby se mi svěřily, jaká úskalí zažívají ve škole nebo doma. Věděla jsem, že to s nimi umím a že se chci stát učitelkou nebo někým, kdo jim bude blíže. To, že jsem byla na místě, které bylo spojené s Donem Boscem a Bohem, mi pomohlo odpustit mámě a tátovi. Bylo to poprvé, co jsem řekla: „Tati, já ti odpouštím.“ Odpustila jsem mu, ale nezapomněla jsem na věci, které dělal. Odpustila jsem i mámě, ale nezapomněla jsem. Ten pobyt mi dal opravdu moc a byla jsem smutná, když se blížil jeho konec. Věděla jsem ale, že tahle cesta není poslední, protože jsem se rozhodla, že ještě pojedu na měsíc do Holandska a Belgie jako dobrovolnice na letním táboře. Obě tyto cesty mě bavily. Načerpala jsem hodně zkušeností, které snad nikdo v mém okolí neměl, zažila jsem tolik skvělého. Poznala jsem spoustu různých lidí a věděla jsem, že jsem dobrá, že v životě se neztratím, že dokážu víc, než si myslím. Doma na mě čekala obálka. Ještě před odjezdem do Anglie jsem posílala vyplněný dotazník a životopis k přihlášce na mezinárodní konferenci o pěstounské péči, která se měla a
99 b Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292756
konat v Kanadě. Na základě těchto dokladů pak ředitelka konference rozhodovala o výběru účastníků. Otevřela jsem obálku a tam byla letenka a gratulace k nominaci na konferenci. Psali, že se na mě těší. Byla jsem z České republiky jediné dítě v pěstounské péči, které mohlo letět do Kanady a reprezentovat pěstounskou péči u nás. Vše mi zaplatili. Nemohla jsem uvěřit, že se mi tak daří. Rozhodla jsem se, že zavolám svému otci, abych mu řekla, že poletím do Kanady a že bych ho ráda viděla. Zvedl mi telefon a řekl jen: „Hmm, tak jo.“ Měli jsme se sejít v cukrárně na Hradčanské den před mým odletem. Šly jsme tam s mámou a čekaly jsme. Stále jsem ho vyhlížela… už to trvalo tři hodiny. Čekala jsem a nechtěla jsem odejít. Přesvědčovala jsem mámu, že přijde. Nepřišel. Nedokázal to, protože měl asi strach vidět mě po tolika letech a podívat se mi do očí. Bolelo mě to, protože někde v hloubi duše jsem doufala, že už třeba nepije a že bude rád, jaká se ze mě stala slečna. Rozhodla jsem se, že už s ním nechci mít či společného. Konference v Kanadě byla úchvatná. Týkala se pěstounské péče, šikany a zároveň LGBT komunity. Bylo to pro mě něco nového, protože jsem se hodně bála přiznat někde ve společnosti, že jsem dítě z pěstounské péče a ještě k tomu že jsem na holky. Tady jsem se cítila jako doma. Uvědomila jsem si, že jsem moc vděčná, že si mě máma Lída vzala do pěstounské péče a že jsem díky ní – i přesto, že můj otec byl alkoholik – neskončila v dětském domově. Neházím všechny dětské domovy do jednoho pytle, ale vím, že rodinu vám nenahradí ani sebelepší teta nebo strejda. a
100 b Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292756
Byla jsem na sebe hrdá a rozhodla jsem se, že pomohu i ostatním dětem v České republice a že založím skupinu pro mladé lidi z pěstounské péče, kde budou mít prostor se vypovídat a sdílet. Chtěla jsem změnit i myšlení lidí považujících děti z pěstounské péče za neschopné kriminálníky, kteří stejně dopadnou jako jejich rodiče. Po příjezdu z Kanady jsem založila skupinu Kruh mladých – podařilo se mi sehnat pár mladých lidí z pěstounské péče. Chvíli to fungovalo, dokonce jsme jeli i do Holandska na mezinárodní setkání mládeže, vzájemně jsme si pomáhali a předávali své zkušenosti. Podařilo se nám vydat brožurku s našimi příběhy. Jenže potom nastal propad. Po určité době jsme zjistili, že nikdo z nás nemá čas – já hodně cestovala, ostatní studovali –, a samo to vyšumělo. Nelituji toho, prostě to tak mělo být. Zkusila jsem si to a ověřila si, že umím pracovat s lidmi, ale ještě není správná doba na to, abych vedla nějakou skupinu. Považovala jsem to za etapu ve svém životě, díky které jsem po sobě něco zanechala.
a
101 b
Ukázka elektronické knihy