„Kde jsi byla celou dobu?“ zeptám se, ale hned toho lituji. Myslím, že také brečela. Má kruhy pod očima a natekla víčka. „Jsi v pořádku?“ Ona je málokdy v pořádku. Pořád se jí něco děje, je jako chodící pohroma. „Nic mi není,“ prohodí smutně a zamíří rovnou ke svému stanu. „Na grilu se peče večeře i pro tebe. Dorazila sem Ema, prý nás zkontrolovat,“ mávnu rukou k verandě. „Hm, tak ji pozdravuj a omluv mě. Nemám hlad, půjdu si lehnout.“ Zvedne ruku do vzduchu, aby mávla na Emu, nevydá u toho ani jedinou hlásku a zaleze do stanu. Přešlapuji před stanem a připadám si jako úplný pitomec. Chci jí něco říct, ale zase se ve mně všechno svírá. Tamara je strašně zvláštní ženská. V jednu chvilku je mi jí líto a rázem se mi chce křičet. Vůbec se nevyznám ve svých reakcích, stojím tu jako trdlo a nohy mám zarostlé do země. Konečně se odtrhnu a odejdu od stanu. Vrátím se k Emě na verandu a sednu si vedle ní na lavici. Zaraženě mlčím. „Co říkala?“ „Že tě mám pozdravovat a že jde spát,“ odvětím a pohled stočím na Emu. „Myslíš, že jí vadí, že jsem přijela?“ „Jako že by žárlila? To si nemyslím. Je spíš sama rozhozená z toho, že jsem ji nechala u toho jezera a odešla, i když se mě snažila zastavit. No asi je uražená. Ale ať si klidně je. Vůbec nechápu, co se to tady sakra děje, ale už mě ty její hry nebaví. Když si chce hrát na tajemnou, prosím, ale když mi prostě nemůže říct, co se děje, ať si to všechno
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292712
nechá.“ Odfrknu a trochu s odporem se podívám na stan. Je oranžovo žlutý. Jako kanárek. I ta barva mě dráždí. „Tak si dej se mnou pivo a trochu se uvolni,“ mrkla na mě Ema a vrazila mi do ruky svou skleničku. Já tu mou měla uvnitř. Odnesla jsem ji, jak jsem se rozhodla jít přezout a pro Tamaru. Dopiji její sklenku na ex a vyskočím, abych doběhla pro další láhev, ale místo piva beru láhev vína. Načnu ji a naliji Emě pořádnou lampu. „Skoro to vypadá, že mě chceš opít, malířko,“ žďuchne do mě loktem a významně zamrká. „Taky že jo,“ zasměji se a sobě naliji stejnou lampu jako jí. Maso se grilovalo ještě asi deset minut, než bylo dokonale propečené. Všude tu neskutečně voní a já mám na něj i přes omámené smysly vínem opravdu chuť. Donesu nám talíře a pustíme se do toho. Na grilu je poslední kus, který byl určený pro Tamaru. Nedá mi to a dojdu pro čistý talíř. Obložím jí ho zeleninou, chlebem, přiložím voňavé masíčko a Emě podám láhev vína. Skoro poručím – nalij mi, než přijdu – a odkráčím si to pěkně rovnou ke stanu. Bez vyzvání do něj strčím hlavu, a když vidím, že je Tamara otočená zády ke mně, vklouznu dovnitř. Položím talíř s masem na pidistoleček vedle jejího notebooku a kleknu si nad Tamaru. Opatrně ji otočím a odhrnu jí vlasy z čela. Probudí se, což je mi celkem fuk. „Máš tady večeři,“ pronesu klidným hlasem a pohladím ji tak jemně, jak to jen svedu. Od ofiny, kterou odhrnu stranou, přejedu po spánku, po tváři až do ztracena. Mžourá a prohlíží si mě. Než stihne cokoliv říct, pohladím ji drze ještě jednou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292712
„Říkala jsem, že nemám hlad,“ šeptá. Je mi jasné, že taje a nezlobí se, že jsem ji vzbudila. „Já vím, ale třeba ho v noci dostaneš. Nechci, abys mi tu vyhladověla, když sousedíš s mým pozemkem. Popravdě, chtěla bych, abys tu zůstala už napořád, tak tě musím krmit, abys nešla jinam.“ Hned si říkám, že asi mluvím víc, než bych měla. To víno mě v tom teple nějak rychle omámilo a trochu více mi spadly zábrany. Teď mi dochází, jak se tu vtírám a dělám té ženě nemístné návrhy. Tamara se chystá něco říct, ale zastavím ji. „Pšt, už jdu, nebudu tě rušit, klidně spi. Kdyby něco, jsem s Emou venku na verandě. Kdybys dostala chuť na víno nebo společnost, přijď. A jídlo máš přiklopené, tak se neboj, že by ti ho olezla nějaká moucha. Když to nesníš, ráno to hodíš slepicím.“ Bože já plácám kraviny. Raději se po anglicku vytratím. Proč se vůbec říká po anglicku? Není to po francouzsku? Ne, to se říká anglicky, přemýšlím nad stupidním významem věty, když se od stanu vracím k Emě. Ta vypadá, že už má taky dobře naváto, hraje si se špuntem od láhve. Popíjíme ještě dobrou půlhodinku, než ucítím, jak na mě dopadá alkoholová únava. Alkohol mě prostě utlumuje. Odplížíme se dovnitř, gril necháme stát na verandě i se vším nádobím. „Támhle je koupelna!“ ukazuji. „Kde budu spinkat? Ve vaně?“ chichotá se a míří ke koupelně. „Ne, mám tu rozkládací křeslo v ložnici.“ Hned se ujmu rozkládání. Z koupelny už slyším téct vodu. Ema je docela slušně ovíněná, já jen doufám, že ji nenapadne půjčit si můj zubní kartáček, to bych nedala. Tohle je asi jediná věc, kterou bych 100 Ukázka elektronické knihy