„Kde jsi byla celou dobu?“ zeptám se, ale hned toho lituji. Myslím, že také brečela. Má kruhy pod očima a natekla víčka. „Jsi v pořádku?“ Ona je málokdy v pořádku. Pořád se jí něco děje, je jako chodící pohroma. „Nic mi není,“ prohodí smutně a zamíří rovnou ke svému stanu. „Na grilu se peče večeře i pro tebe. Dorazila sem Ema, prý nás zkontrolovat,“ mávnu rukou k verandě. „Hm, tak ji pozdravuj a omluv mě. Nemám hlad, půjdu si lehnout.“ Zvedne ruku do vzduchu, aby mávla na Emu, nevydá u toho ani jedinou hlásku a zaleze do stanu. Přešlapuji před stanem a připadám si jako úplný pitomec. Chci jí něco říct, ale zase se ve mně všechno svírá. Tamara je strašně zvláštní ženská. V jednu chvilku je mi jí líto a rázem se mi chce křičet. Vůbec se nevyznám ve svých reakcích, stojím tu jako trdlo a nohy mám zarostlé do země. Konečně se odtrhnu a odejdu od stanu. Vrátím se k Emě na verandu a sednu si vedle ní na lavici. Zaraženě mlčím. „Co říkala?“ „Že tě mám pozdravovat a že jde spát,“ odvětím a pohled stočím na Emu. „Myslíš, že jí vadí, že jsem přijela?“ „Jako že by žárlila? To si nemyslím. Je spíš sama rozhozená z toho, že jsem ji nechala u toho jezera a odešla, i když se mě snažila zastavit. No asi je uražená. Ale ať si klidně je. Vůbec nechápu, co se to tady sakra děje, ale už mě ty její hry nebaví. Když si chce hrát na tajemnou, prosím, ale když mi prostě nemůže říct, co se děje, ať si to všechno
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292712