„Dobře, tak já ti o tom řeknu víc…“ podíval se na Koralínu a přestal škrábat po zdi, „ty nehty narostly. A rostou stále, pořád rychleji. Takoví jako já jsou všude, v každém člověku. Někteří jen tak přebývají a člověk o nás třeba ani neví. Když si přivřeš ruku do dveří sama, bolí to míň, než kdyby ti ji tam omylem přivřel někdo jiný. To děláme my. Holduješ cigaretám, alkoholu, i když víš, že ti škodí? Zase my. Na některé působíme víc, na některé méně. Ty patříš mezi ty, kteří v ruce sevřou čepel nože, jen aby něco cítili, nemám pravdu?“ pokynul
na
Koralínu,
která
jeho
pokynutí
zopakovala,
a
Poškozováček pokračoval. „Těm, kteří se projevují víc, pak začnou růst takové nehty, jako ty moje. Slyšel jsem, jak je někteří měli delší, než byli sami. Taky bych je takové chtěl mít. Je to vzácnost. Ale já je musím brousit. Jednou je ale třeba takové mít budu!“ zasnil se. Koralína na něj pohlédla. Pak se zase vrátil do reality. „A co ty tu vůbec chceš?“ vyštěkl na ni a pokrčil nos, jakoby si až v tu chvíli uvědomil, že není jen výplodem jeho choré mysli. „Já se chci dostat ven… Ty ne?“ odpověděla mu Koralína. „Ne, já chci hlouběji! Takže s tím ti neporadím,“ řekl celý natěšený a začal opět rýt do stěny. „Hm,“ vzdychla si Koralína, „myslela jsem, že tu potkám víc lidí…“ „Vešli by se sem všichni dobří… Ale nenapočítáš jich zde víc, než je prstů na jedné ruce, možná ani to,“ zabrblal. Koralína chvíli mlčela a zírala na něj. Mračil se čím dál víc, až řekl: „Co je? Chceš ještě něco?“ - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292711