I va
na
A
n d r e w s
• De
n í k
M
a r i e
K.
„Už jdu, jenom tu něco nechám,“ odpověděla jsem a položila na stůl lístek – stránku vytrženou z tohoto sešitu. Napsala jsem tam svoje iniciály a adresu – třeba sem ještě zajde. A připsala jsem: Ich liebe dich. Deine M. Na vzkaz ukápla slza a rozmazala ho. Jako kdybych říkala: zradila jsem tě, odjíždím, ale přesto tě miluji. Silně jsem stiskla půlku srdce na koženém řemínku mezi ňadry, až se mi jeho hrana bolestivě zaryla do dlaně a bez ohlédnutí jsem se rozběhla za Helenou. Klopýtaly jsme přes kupy cihel, zčernalého dřeva, brodily se v bahně z popela, prachu a vody z hadic, jimiž se hasiči marně snažili uhasit stovky požárů stravujících velký Mnichov. Potkávaly jsme spoustu uprchlíků, z města proudily davy místních obyvatel. K smrti unavení, vyhublí lidé táhli na vozících něco svého majetku, někdy i na vystlaných peřinách začouzených sazemi stařenu nebo kojence. V očích jsem jim četla strach a beznaděj. Kam mají jít? Z čeho budou živi? My jsme aspoň měly před očima domov. A oni…?
Christina vstala z křesla, otevřela okno dokořán a zhluboka se nadechla chladného vzduchu. Jako by byla Marie, jako by nemohla dýchat. Kolena se jí trochu třásla, ale zamířila ke skříňce se starými gramofonovými deskami. Pár jich povytáhla, nakonec se pro jednu rozhodla. Odklopila kryt gramofonu, co pamatoval její mládí, a opatrně vyjmula desku z potrhaného obalu. Deska se roztočila a jehla měkce dosedla na plochu. Pokoj rozvlnily tóny úžasné hudby Johanna Sebastiana Bacha. Christina si sedla do křesla, zavřela oči a nechala se unášet hudbou. Po tváři jí proudily slzy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292687