Kritiky
Undine je svědectvím o zkušenosti fundamentální nejistoty, tak je nutné strukturní žánrové hájemství odmítnout. Intenzitu Petzoldova filmu není možné redukovat na žádnou konvenci, na žádný vzorec, na žádnou strukturu, na žádné analytické paradigma. Zakoušenou nejistotu totiž nelze překonat žádným zastřešujícím vysvětlením. Pokud bychom jej vyřkli, poskytli bychom najednou jistotu nejen hrdinům, ale také sami sobě. Určili bychom tak strukturu. Expozice čistého média jakožto membrány: Derridovy panenské blány Dějové zlomy Undine jsou spojeny nejen s intenzitou nepravděpodobné náhlosti, ale i s vodní substancí. Pár se do sebe
↳ zpět na Obsah
zamiluje v okamžiku, kdy jej povalí vodní vlna z náhle se roztříštivšího akvária. Žena nečekaně v souboji přemůže muže, když oba stojí ve vodou napuštěném bazénu. Kdykoliv do děje vstoupí vodní živel, postavy jako by začaly zcela jiným způsobem prožívat nejen čas, prostor, vlastní fyzické potenciality, ale také například přítomnost a blízkost druhého člověka. Voda zde není pouhým živlem, není zde ani jednou ze substancí světa; nepřináší ani běžný rozměr něčeho fantaskního nebo mysteriózního. Voda se ukazuje jako ryzí médium: prostředek, zprostředkování, prostor mezi jedním a druhým, místo, ve kterém oba integrované póly splývají v práh přechodu. Toto „mezi“ obě účastné strany nespojuje, leč pohlcuje, zahlazuje přechod mezi nimi. Jacques Derrida v tomto duchu motiv média kon-
096 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292559