přitáhl otěže koni, jenž kdysi patřil bratrovi, chtěl vyzkoušet jeho povahu. „Praktickou stránku přenech mně. Tak běž už za ní! Čekání bylo ažaž.“ A vzápětí odjel. Nejprve jsem zamířil do kostela, abych se tam rozloučil s otcem, jenž už dlouho odpočíval pod kamennou deskou v podlaze. Přejel jsem prsty po vyrytých písmenech jeho jména, odříkal modlitbu za šťastné vzkříšení jeho duše, omluvil se mu a poprosil o prominutí za zklamání, jež jsem mu přivodil během let strávených pod jednou střechou, a vyslovil i přání, že snad přec jen požehná sňatku, na jehož oddálení vynaložil takové úsilí. Venku bylo horko, panovalo léto v plném rozpuku, avšak já klečel na kostelní podlaze a třásl se. Kámen studil. Smutek nad ztrátou otce ředily vzpomínky plné hořkosti a těm šlo v patách prozření, že jsem na světě zcela sám. Jeden přítel mi ovšem stále zbýval a Linnea Charlotta bude má. Má snad někdo právo žádat více? S bušícím srdcem jsem se po pěšině vydal polem a vešel pod stromy, v jejichž tklivém stínu jsem za letních dnů v dětství prožil tolik radosti.
/ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292551
20. Mé nohy kráčely po starých stezkách jakoby samy od sebe a nenesly mne k statku Collingových, nýbrž po svahu dolů k tůni, k letnímu palouku, kde jsme s Neou častokrát sedávali a odkud jsme dopoledne sledovali, jak orlovci noří pařáty roztažené do tvaru trojzubce pod hladinu, a po večerech, když se losí býk proplétal mezi stromy k leknínům, jsme se snažili rozeznat v porostu paroží, a v noci jsme odtamtud pozorovali hvězdy. Tráva i květiny tu byly vysoké a já ji spatřil, až když jsem byl takřka u ní. Mezi všemi těmi barvami zářily bílé šaty a mne napadlo, že osud z netrpělivosti uspíšil naše setkání. Seděla ke mně zády a rukama si objímala kolena, avšak když zaslechla, kterak mé kroky rozhrnují stonky, vyskočila. A tak jsme stanuli tváří v tvář, oba stejně překvapeni, a vůbec poprvé si uvědomili, že vůle někoho jiného nás od sebe dělila celý rok. Změnila se, vyrostla a zeštíhlela, tváře se jí protáhly a odhalily výrazné lícní kosti. Opustil jsem dívku a našel ženu. Rusé vlasy byly přesto takové, jak jsem si je pamatoval, copy měla spletené stejným způsobem, pih měla stále více, nežli v noci plane svící na nebeské klenbě, a žádná z proměn, jež jsem měl před očima, jí neubrala na kráse. Naopak: poklad, jehož jsem byl přinucen se vzdát, se za ten rok ještě rozrostl. Nedokázal jsem potlačit úsměv, avšak pojednou jsem ztuhl, zmocnil se mne nenadálý neklid: A co já? Jak by mne všecko, co se odehrálo v mezidobí, mohlo neproměnit? Co těma zelenýma očima, jež si mne zrovna prohlížejí jako cizince, vidí ona? Z paměti se vynořovaly / 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292551
myšlenky na svatobartolomějské odpornosti. Může takovým místem vůbec někdo projít a nezůstat jím poznamenán po zbytek života? Avšak ona přistoupila blíže, tak blízko, až jsem na kůži cítil její zrychlený dech, natáhla ruku a položila mi ji na tvář. Ta ruka se chvěla stejně jako já celý, jako by naše těla byla stvořená z téže zvonoviny a spojila se v souzvuku. Hlasem přidušeným tak, že z něj zbyl jenom šepot, se zeptala: „Eriku, jsi to ty? Jsi to opravdu ty?“ A já oněměle přitakal a zkropil slzami teplou ruku, jež mne hladila. I jí vytryskly slzy a já přiškrceným hlasem položil otázku, již jsem už dál nemohl ponechávat nevyslovenou: „Neo, když mne tu teď máš, pořád o mne ještě stojíš?“ Opřela se čelem o mé a otevřela oči, jež se s pláčem před chvilkou zavřely, a celý můj svět zaplavila jejich zeleň. „Ano. Nastotisíckrát ano.“ Klesli jsme k zemi, usadili se těsně u sebe, jako by nás slunce nedovedlo samo o sobě dost zahřát, a povídali si o uplynulém roce. Stíny se dloužily, nebe zčervenalo a my se ruku v ruce vraceli lesem, v němž začínala hřadovat noc. Doprovodil jsem ji domů. Její otec i matka mne pozdravili ve vší uctivosti náležící vlastníkovi Třech Růží, avšak jakmile se z nejvyšších větvoví vymylo všecko světlo a já své milované musil popřát dobrou noc, její matka mne vyprovodila ven, tam mne vzala za ruce a naklonila se ke mně. „Bez tebe jako by nežila. Ze začátku proležela celé dny v posteli obličejem ke zdi. Dnes večer pronesla víc slov, než co jsem ji od loňského léta slyšela hlesnout za celý rok. Děkuju ti, Eriku, děkuju, žes nám vrátil naši dcerku.“ Políbila mne na tvář a odspěchala dovnitř, zjevně rozrušená vlastními slovy.
/ 103
Ukázka elektronické knihy