přitáhl otěže koni, jenž kdysi patřil bratrovi, chtěl vyzkoušet jeho povahu. „Praktickou stránku přenech mně. Tak běž už za ní! Čekání bylo ažaž.“ A vzápětí odjel. Nejprve jsem zamířil do kostela, abych se tam rozloučil s otcem, jenž už dlouho odpočíval pod kamennou deskou v podlaze. Přejel jsem prsty po vyrytých písmenech jeho jména, odříkal modlitbu za šťastné vzkříšení jeho duše, omluvil se mu a poprosil o prominutí za zklamání, jež jsem mu přivodil během let strávených pod jednou střechou, a vyslovil i přání, že snad přec jen požehná sňatku, na jehož oddálení vynaložil takové úsilí. Venku bylo horko, panovalo léto v plném rozpuku, avšak já klečel na kostelní podlaze a třásl se. Kámen studil. Smutek nad ztrátou otce ředily vzpomínky plné hořkosti a těm šlo v patách prozření, že jsem na světě zcela sám. Jeden přítel mi ovšem stále zbýval a Linnea Charlotta bude má. Má snad někdo právo žádat více? S bušícím srdcem jsem se po pěšině vydal polem a vešel pod stromy, v jejichž tklivém stínu jsem za letních dnů v dětství prožil tolik radosti.
/ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292551