SOBOTA, 2. SRPNA 2025 Dnes jsme měli nácvik střelby a poprvé ode dne, kdy jsem zabila psa, jsme našli další mrtvolu. Tentokrát jsme ji viděli všichni. Byla to stará žena, nahá, prolezlá červy a napůl sežraná. Říct, že to bylo odporné, je slabé slovo. Pro Auru Mossovou to byla poslední kapka. Říká, že už na žádný nácvik střelby nepojede. Nikdy. Snažila jsem se promluvit si s ní, ale říká, že chránit nás je stejně mužská práce. Ženy by podle ní neměly cvičit se zbraněmi. „A co když budeš muset bránit mladší sourozence?“ zeptala jsem se jí. Musí se o ně starat dost často. „Umím už dost, abych to zvládla,“ odvětila. „Když nebudeš střílet, vyjdeš ze cviku,“ namítla jsem. „Já už ven nepojedu,“ trvala na svém. „A tobě do toho nic není. Nemusím jet!“ Nedokázala jsem s ní hnout. Měla strach, a proto se stáhla do sebe. Táta řekl, že mám počkat, až vzpomínka na mrtvolu vybledne, a pak ji zkusit přesvědčit. Asi má pravdu. Štve mě ten přístup Mossových. Richard Moss svým manželkám a dcerám dovoluje, aby ze sebe dělaly něco zvláštního. Na zahradách při chovu králíků a při pracích kolem domu je dře jako otroky, ale když jde o nějaké komunitní úsilí, nechává je, aby ze sebe dělaly „dámy“. Když nechtějí plnit svou roli, vždycky je podpoří. Je to nebezpečné a hloupé. Vzniká z toho jedině zlá krev. Žádná Mossova žena nikdy nedržela hlídku. Nejsem jediná, kdo si toho všiml. Poprvé s námi jely dvě nejstarší děti Payneových, Doyle a Margaret. Měly smůlu. Ale neodradilo je to. Mají v sobě tvrdost. To je dobře. Jejich strýc Wardell Parrish nechtěl, aby jely. Trousil urážlivé poznámky o otcově egu, o soukromých armádách a skupinách občanské sebeobrany, o svých daních – že v životě zaplatil dost, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292550