Jordanovi se zavíraly oči nevyspáním, a tak zamířil zpátky do své kajuty. Jeden sud a přeražené zábradlí, to nebylo nic hrozného, ale šlo o příležitost ukázat posádce pevnou ruku. Jen pod pevnou rukou bude poslušná a nikdo si nedovolí ani zareptat, ať se děje cokoli. Vpadl do své kajuty a natáhl se po láhvi vína. Vtom ucítil pod bosým chodidlem nějakou mazlavou a kluzkou hmotu. Ale to už se dostal do smyku, klouzal, ztratil rovnováhu a sletěl dolů. Mlaskl sebou o zem a překvapeně si uvědomil, že tu cosi smrdí ještě intenzivněji, než byl běžný lodní puch. „Kurva,“ zařval, když pochopil, že se mu kdosi v kajutě vydělal na podlahu a on na tom řídkém hovně uklouzl. Šlo o neomluvitelnou provokaci, nic tak sprostého a neuctivého ještě nikdy nezažil, vlastně o ničem podobném ani neslyšel. Kdosi se mu vydělal na podlahu jeho kapitánské kajuty! Neslýchané! A to zrovna vysvětloval Oliverovi, jak se s posádkou musí jednat, aby byla poslušná a loajální. Který zkurvený námořník si dovolil takovou sprostotu… „Kdo se mi tu vysral?“ zařval nepříčetně. V prvním návalu vzteku chtěl vyběhnout ven, nechat všechny ty zmrdy, co si říkali námořníci, nastoupit znovu na palubu a zjistit viníka. Ani jeden z nich nebyl pořádný námořník, do téhle posádky se dostali jenom proto, že je nikdo jiný nechtěl! A teď si kdosi z nich dovolil urazit jeho, kapitána, tak odpudivým způsobem. Jenomže když budou držet huby a nepřizná se nikdo, jen se ztrapním. Všechny je pověsit nemůžu, uvědomoval si zcela jasně. Můžu sice pohrozit tím, že toho zbičovanýho hňupa, kterýho vyšlehal Oliver, nechám hodit do moře, když se nikdo nepřizná, uvažoval, ale k ničemu to nepovede. Jen se mi budou za zády smát. Ti zmetci jsou tvrdé nátury, klidně nechají vhodit přítele do vln. Jistě, nikdo se nepřizná, ví, že by ho čekala smrt. To, co udělal, je neodpustitelné a na lodi je kapitán nejvyšším soudcem. Jak by asi odsoudil soudce obžalovaného, který se mu vysral na hlavu? K smrti! Jedině k smrti! Proč nenasrali do kajuty Oliverovi? Ten držel v ruce bič! Ne já! Zvedl se ze země a za nepřetržitých nadávek se otíral. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292454
„Bože svatý, tohle ne,“ pronesl bez souvislosti, když se jakž takž očistil. Přes snahu dostat ze sebe cizí exkrementy to smrdělo bohužel ještě víc než před chvílí. Hodil šaty na zem a položil se na postel. Však já něco vymyslím, utvrzoval se, ještě než usnul. Až toho zmetka najdu, vyseru se mu přímo do huby, vychčím do ksichtu a pak ho nechám protáhnout pod kýlem. Za tuhle prasárnu musí zemřít. Nebo ještě líp, nechám ho přikovat v podpalubí mezi černá hovada. To bude panečku trest! Chamut pozoroval obě zrůdy, a když si všiml, že se jedna trochu pohnula, nadskočil leknutím. Seděl od nich dobrých sto metrů, ale ani tak se necítil bezpečně. Byl to ovšem jen nepatrný pohyb, nic nenasvědčovalo tomu, že by mu chtělo jedno či druhé stvoření ublížit. A tak seděl a dál jen pozoroval, připraven v jediném okamžiku vyskočit a pelášit pryč. Nakonec, co měl vlastně dělat? Fayola byla pryč, všichni byli pryč, všechno bylo pryč… Duchové to být nemůžou, dospěl konečně k závěru, a když to nejsou duchové, tak co je to? Zamířil ke křoví, kam útočníci naházeli dary, věci a zbraně domorodců, a vybral si oštěp a pevný štít. Opásal se pro štěstí kusem látky, která mu zbyla po Fayole, a vydal se k těm dvěma neznámým. Nejlepší je bude zabít, pokud nejsou úplně mrtví. Vypadají divně a mohli by napáchat další škody. Bezpochyby patřili k útočníkům, a tak na nich vykonám pomstu, rozhodl se. Za každého jednoho mrtvého a za každého odvlečeného svatebčana jedno pořádné propíchnutí oštěpem. Tím se uklidní jak dobří, tak zlí duchové. „Nebojím se vás, nebojím se vás,“ opakoval si a pomalu kráčel k těm dvěma. Ačkoli se mu strachem třásla kolena, přinutil se přistoupit k nim co nejblíže. Byl ve střehu a napětím horečně dýchal. Srdce mu bilo tak, že každý jeho úder mu zvonil v ještě pořád rozbolavělé hlavě a působil bolesti další. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292454
Opatrně do jednoho démona strčil špičkou oštěpu, ale nic se nedělo. Píchl do něj tedy víc, ale zase nic. Propíchnout ho, jak měl původně v úmyslu, hned nedokázal. Zkusil ještě píchnout do druhého, tentokrát však odezva přišla. Chamut se lekl tak, že uskočil, jako by ho uštknul had. Zřetelně slyšel, jak ten podivný muž, nebo žena, nebyl si jist úsudkem, sténá. „Jsi živý?“ zeptal se. Nedočkal se odpovědi, a tak se zeptal ještě jednou: „Jsi živý?“ Opět žádná odpověď, a tak se pokusil do něj píchnout znovu. Zase se ozvalo zasténání. Byl zmaten. Poznal, že ani jednu z těch příšer nedokáže zabít, prostě to nešlo, když jen tak bezmocně ležely, a současně nevěděl, co by měl udělat. Přidřepl si, obě stvoření pozoroval a čekal, až se dostaví nějaký nápad. Na bolest hlavy při přemýšlení pro tuto chvíli úplně zapomněl. Pro jistotu do živého démona pořád zlehka píchal špičkou oštěpu, aby neumřel a aby zůstal při smyslech, jestli nějaké měl. Tím si Chamut nebyl jistý. „Jéé!“ zvolal, když zaslechl nějaká zastřená slova. Nemohlo být pochyb, démon se s ním pokoušel mluvit. Netušil, co mohl říkat, ale pro jistotu ho slušně pozdravil: „Dobrý den. Jmenuji se Chamut a chtěl bych se zeptat, co tu děláš. Neviděl jsi někde moji sestru Fayolu?“ Když se ozvalo hlasité chrápání, Fayola potichu jako ještěrka opustila svůj úkryt. Bylo to snadné, protože teď bylo všude dostatek světla. Znovu, jako před tím, než se ležící obr vydal kamsi za křikem, poklekla a prohlížela si jeho tvář. Nikdy podobnou neviděla. Jordan ji měl, stejně jako všichni námořníci, poznamenanou větrem a solí, na svých šestatřicet let nezdravě vrásčitou a trochu povolenou. Zaujal ji jeho velký nos. Podobný tvar nosu nikdy neviděla, stejně jako ještě nikdy nespatřila chomáče šedivých vousů vyrůstající ze spálené kůže v dolní polovině jeho obličeje. Ležel na zádech, byl úplně nahý, jen na hrudi měl položenou bibli. Už od malička byl horlivým katolíkem, matka jej přísně 100 Ukázka elektronické knihy