Venku už byla zase tma, zavrzaly vrata a psi se jako magoři okamžitě rozštěkali. Do dvora vjelo auto. Bába nechala svítit reflektory a vystoupila z vozu. Otevřela jsem okno a začala jsem na bábu neurvale řvát. Ani nevím, co jsem po ní pokřikovala, určitě to nebylo nic slušnýho. Netušila jsem, jestli mě vůbec slyšela přes nekončící řev psů. Nevěnovala mi ani za mák pozornosti. Vytáhla velkej a zřejmě dost těžkej pytel z kufru auta a hodila ho doprostřed dvora. Psi se na pytel vrhli a začali ho vztekle cupovat. Uslyšela jsem cvakání zubů, trhání pytloviny a nekonečně dlouhej pištivej nářek nějakýho dodělávajícího zvířete. Bába stála kousek od toho výjevu, chechtala se na celou hubu a rukama se pobaveně plácala do stehen. Ani jednou se nepodívala směrem k mýmu oknu, jako kdybych vůbec neexistovala. Nemívám často strach, ale v tuhle chvíli jsem ho cítila v každým kousku těla, jako kdyby mě sevřel ocelovou pěstí a pomalu ze mě vymačkával vzduch. Fyzicky jsem měla pocit, že se udusím. Zabouchla jsem chvatně okno a běžela ke kohoutku s vodou, abych si opláchla obličej. Udělalo se mi zle z hladu a z toho, co jsem právě viděla venku. Nevím proč, ale připadala jsem si jako to pištící zvířátko… tam ve tmě. Ráno bylo stejný jako to předešlý a přišlo další ráno a další ráno… začínala jsem být apatická. Bolely mě nohy, ruce, klouby… celej člověk. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292443
Už jsem si ani nemohla vybavit, kolik dní jsem vlastně nejedla. Dokonce jsem do sebe s odporem nacpala i ten zbytek plesnivýho jablka, hnijícího v kýblu. Dalo mi práci ho v sobě udržet, ale zvládla jsem to. Bylo to opravdu poslední jídlo, který jsem měla. Pokaždý, když jsem dostala křeč do žaludku, letěla jsem ke kohoutku s vodou a pila a pila. Už jsem ani nechodila řvát na bábu z okna, pochopila jsem, že je to zbytečný. Jeden den jsem už z postele nevstala. Zřejmě jsem dostala z tý ledový vody angínu, protože mě začalo hrozně bolet v krku a celým tělem mi cloumala zimnice. Byla jsem strašně zesláblá, krk jsem měla opuchlej a nemohla jsem polknout ani slinu, jak to bolelo. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že můžu i umřít. Když odešli naši a já zůstala s Jankou sama, byla jsem vyděšená a často jsem si říkala, proč jsme se radši nezabily s nima, že by to bylo lepší… na smrt jsem se dívala jen jako na možnost, ale ve skutečnosti jsem ji moc nechápala. Teď dostávala jasný obrysy a já se jí začínala pomalu bát. Zachumlala jsem se do peřiny a krůpěje potu mi stékaly po obličeji. Měla jsem pocit, že vidím u postele mamku s tátou a malá Janka mi seděla na peřině a pořád dokola něco žvatlala… táta vyprávěl nějakou legrační příhodu, usmíval se přitom a šibalsky po mně pokukoval. Mamka vzala ze stolku hrneček a opatrně mi ho nesla k posteli. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292443
„Pořádně se přikrej, Leonko, musíš tu horečku vypotit,“ slyšela jsem říkat mamku a ucítila jsem vůni nějakýho bylinkovýho čaje. Nadzvedla mi opatrně hlavu a pošeptala mi do ucha: „Napij se, Leo!“ Polkla jsem první doušek a ucítila na patře odporně hořkou chuť. Maminka mi nikdy neříkala Leo! Odstrčila jsem z posledních sil její ruku a čaj se rozstříkl po podlaze. Maminka se rozplynula v páře, která z rozlitýho čaje pomalu stoupala vzhůru… a pak jsem nad sebou spatřila rozšklebenou a chechtající se tvář báby Černíkové. „Pij, jestli tu nechceš zdechnout!“ zavelela s ledovým klidem a nalila mi do úst zbytek tý odporný a horký tekutiny. Opravdu nevím, jak dlouho jsem ležela v horečkách, jen si pamatuju, že mě chodili navštěvovat různý lidi. Hlavně rodiče, malá Janka, babička… ale přišla i Tereza, Jolana a pár kámošů z děcáku. Nejčastěji jsem však u svý postele viděla bábu a ten její samolibej škleb. Slyšela jsem, jak mi domlouvá… pořád mi opakovala, že je to jen a jen moje chyba a trest za moje chování, že sama sklízím, co jsem zasela, a další hovadiny… a taky do mě pořád lila ten hnusnej hořkej čaj. Ztrácela jsem kontrolu nad svým životem a už jsem ani nevěděla, co se mi jen zdá a co je smutná realita.
100 Ukázka elektronické knihy