94 Vzpomínky pamětníků k I. kapitole – Čechy
T: No, jak to vypadalo? Jak občanka. (…) T: A vy jste to měli?
↑ Mezi Sinty známý svou sečtělostí, Václav Weinrich s manželkou Rutut – patrně z rodu Hauerů a Klimtů, 60. léta 20. stol., pravděpodobně Teplice, kde bydleli. Foto: ze sbírky MRK – př. č. FDig 17/2013/35.
Maminka a tatínek, 47 já ne. Takovýho něco, ale takový jako plátno na tom bylo. A malý, menší. T: No, a vaši příbuzní to taky všichni měli? Všechny, no. A živnostenský listy měli, že jo, kdo byl jako, kdo něco brousil nebo prodával, už živnostenský listy. To jim dával dřív starosta, né okres, ale starosta. T: No, a nezachovaly se nějaký ty cigánský legitimace? Nevíte, jak to skončilo? To všechno zůstalo v lágru (v tzv. cikánském táboře v Letech).
47 48
49
mětů, v současné době jde však u všech pěti kusů tzv. cikánských legitimací o tmavě modrý obal, ze sbírky MRK – př. č. MRK 218/09, MRK 39/94, MRK 461/99/1, 2, 3; zatímco kočovnický list, kterým se dle zákona z roku 1927 o potulných cikánech musel na cestách prokazovat vůdce kočovné skupiny, je ve vazbě s obalem v barvě tmavě zelené, ze sbírky MRK – př. č. MRK 217/09. Tyto specifické průkazy totožnosti pro „potulné cikány“ byly určeny pro osoby nad 14 let věku. Viz I. kapitola. Antonín Weinrich, řeč. Tonda, po válce to byl významný funkcionář ve Svazu Cikánů-Romů; vedl jeho hospodářské účelové zařízení Névodrom v Praze, v roce 1971 emigroval do západního Německa; Lhotka, Svaz Cikánů-Romů 1969–1973, s. 14. Horváthová, „Rozhovor s Tony Lagrynem“, s. 106, 112, pozn. 9. Václav Weinrich se ženou je vyfocen v knize, do níž sám informacemi o Romech v Československu přispíval: McDowell, Gypsies: Wanderers of the World, s. 78–80, 83.
↖ Rodina českých Sintů – Weinrichů, Richtrů, Schulzů a Růžičků, v popředí sourozenci Weinrichovi, mladší bratry objímá jejich starší sestra Anna, později provdaná Růžičková (nar. asi 1923/1924), v kšiltovce bratr Štefan, vlevo od něj patrně bratr Antonín48 a malý chlapec vepředu asi bratr Kája. Na fotografii chybí nejstarší z bratrů Václav (viz foto vpravo nahoře), ten patřil po válce k váženým a vzdělaným Romům, píše se o něm dokonce jako o spisovateli.49 Ve voze jejich maminka Johana, řeč. Žanka, Richtrová s nejmladším bratrem Edou, pod ní v klobouku její muž a tatínek výše uvedených dětí – Josef Schulz, druhá zprava jeho nejstarší dcera Frída, vedle ní strýc František Richtr, bratr Frídiny matky. Zcela vlevo pan Růžička – dědeček manželky Rudolfa Murky (nar. 1959) – Viktorie, řeč. Vichty, roz. Růžičkové (nar. 1965) – v náručí drží svoji prvorozenou dcerku (ta nyní žije na Slovensku v Žilině), útěkem na Slovensko se rodina údajně zachránila před rasovou perzekucí, Václav Weinrich se zapojil do protifašistického odboje. Po válce žila tato rodina v Berouně; pravděpodobně mezi lety 1932–1937, Slovensko. Foto: z rodinného alba Rudolfa Murky, ze sbírky MRK – př. č. FDig 115/2019/6.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292399
Vzpomínky pamětníků k I. kapitole – Čechy 95
T: Tam jste to museli odevzdat? No, tam vodevzdali aji vózy a řikám, nám tam zůstaly dva vozy, koně, kšíry, všechno to zůstalo v Letech. 50
Alžběta Danielová, roz. Serynková, 1924 T: Tak mohla byste nám vyprávět o svém dětství? Co si pamatujete, jak jste žili? No, bydleli jsme v Třemošný na Orlíku. Tam jsem chodila do školy, asi pět let jsem tam chodila do obyčejný školy. Bylo to na Sklenárně, se tomu říkalo. No, když jsem dospěla, bylo mi čtrnáct, tak jsem dělala na Horní Bříze, jak se dělají ty dlaždičky v kamarič– (keramičce, nyní M. B. Keramika). Já nevím, co to je. Jak se to říká. Tak tam jsem dělala, učila jsem se tam půl roku. No a chodila jsem normálně dělat. (…) T: A čím se živili vaši rodiče? Naši rodiče (…) ti byli jako kočí, ale my ne. Moje matka žila s domácím člověkem (místní Nerom). Teda, kde jako jsme byli ubytováni od mládí. My jsme nejezdili. My jsme pořád bydleli na Orlíku. Měli jsme svůj domek a tam jsme bydleli. No a já jsem potom chodila do školy, můj bratr taky do školy chodil, no a tam ten třetí, my jsme byli jen tři děti, ten taky chodil do školy, potom se voženil a vodstěhovali jsme se do Plzně (…). 51
Antonín Hlaváček, 1926 Já jsem taky ze světskejch, 52 ano? Co světský jezdili s houpačkama, se střelnicema, to přece nejsou Cikáni. (…) Můj otec byl koňskej handlíř. (…) On pocházel od Znojma a pak jsme bydleli v jižních Čechách, v Ratibořickejch horách u Tábora. Vždyť mě znaj tam lidi podnes ještě. Vždyť tam jsem chodil do školy. T: (…) Když tatínek dělal toho handlíře, kolik mu to neslo? Žili jste si dobře, nebo jak? No, tak žili dobře, no (ironicky). Abych vám dneska řekl, já jsem chodil žebrat, no. No a co? No, nebudu přece vykládat, cože jsem se měl nebo neměl, protože dřív byla jiná doba a byli jiný lidi. Sedlácký kluci chodili do školy a: „Máš svačinu? No nemáš.“ Tak ten mi dal to, ten mně dal to. Dneska to není. To ty lidi drželi spíš pohromadě trochu. T: (…) Jak to teda konkrétně vypadalo, to handlování s koňma? (…) Oni Romové měli třeba mrchu koně, jo? Píchli mu arsen – ten kůň byl čilej (energicky), čipernej. No, a když ho koupil ten majitel, tak ho mohl řezat klackem, jak chtěl, tak se nehnul, no to to (plácá rukama, pomlka 4 s). Takže každej se živil. I dnes i v první republice podvodama. A to je dneska stejný. To je furt jedno a to samý, jak
50 51 52
Rozhovor s Bertou Berouskovou, 19. 5. 2003, Brno; ze sbírky MRK – př. č. A 8/2003. Rozhovor s Alžbětou Danielovou, 2. 3. 1995, Plzeň; ze sbírky MRK – př. č. A 24/96 strana B, V 83/95/2, NV 221/2012 (digitalizace). Světští, tzv. lidé světem jdoucí, s nimiž se pro majoritu téměř nepostřehnutelně mísili etničtí Romové a Neromové, viz pozn. 98 a 126.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292399
96 Vzpomínky pamětníků k I. kapitole – Čechy
bylo. Jenže já za první republiky jsem se za dvě koruny najed. Dejte sem dvě koruny. Čtyři žemle byly za korunu, dva suchý buřty byly za korunu. T: A vy jste s tatínkem taky chodil prodávat koně? No, tak my jsme jezdili do Kostelce nad Černými lesy pro kamenný nádobí. No, to se jezdilo s koňma, to nebylo nějaký. To jsme jeli třeba dva dni a ty dva dni zpátky. T: Takže, vy jste prodávali s koňma i to nádobí? Ano, ano, to je jako dneska. T: Dnes mají stánky s textilem, ne? No, tak to bylo něco podobnýho. To je to stejný. (pomlka 3 s) Tak my jsme žádnej kočovní život nevedli. Jak jezdili tady ze Slovenska s těma plachtama, jo a s koňma (Romové s vozy). 53
František Vrba, 1939 Narodil jsem se ve Zbuzanech u Prahy, v maringotce. No můj otec byl od narození slepej, hrál na harmoniku po hospodách, takhle jak to chodilo dřív. No maminka, potom, když nás pustili z toho lágru, tak dělala vedoucí ve Waltrovce 54 v kuchyni, chvilku. (…) Bylo nás třináct dětí, z toho sedm zemřelo, (…). (…) T: Mohl byste říct něco o své mamince, z jakého byla rodu? Maminka se jmenovala Jana Tichá za svobodna, z Tichejch, to byli kočující lidi taky (tzv. světští), jako dědeček, babička, celá jejich rodina jezdili, neměli žádný bydlení nic. No pak, když se (maminka) provdala za tatínka, tak taky jezdili s těma maringotkama, těch bylo osm sourozenců od maminky, taky už nikdo nežije. T: A ta maminka byla z rodu Romů anebo světských? Ne, světských. (Vzpomínka pokračuje v části Romové a světští.) T: A takže se živili čím? No chodili po vesnicích, prodávali látky třebas, nebo záclony prodávali, kšeftovali za maso, za peníze, za živobytí. No, i když tatínek, to ten si šáhnul na koně a věděl, co v ňom je, tak handloval v koních. Můj zlatej táta, (ticho) jak se dalo. Chodil po těch hospodách s harmonikou (viz foto pamětníka hrajícího na tatínkovu heligonku na s. 602). T: A jak se rodiče seznámili? (úsměv) O tom se nikdy– jezdili společně jako ta rodina Tichejch, tam byli i Verdchajnů, to byli taky světský. Tak od rodičů, co jsem tak slýchával, se sjížděli dycky
53 54
Rozhovor s Antonínem Hlaváčkem, 20. 2. 1995, Brno; ze sbírky MRK – př. č. A 24/96 strana A. Bývalý strojírenský podnik Walter a. s. v Praze 5 - Jinonicích vyrábějící nejdříve motocykly a motorové tříkolky, později i automobily a letecké motory, více viz Dittmayer, „Podnikatelská historie společnosti Walter“.
Ukázka elektronické knihy