„Nemysli si, moudrý Aenlebe, že když město vypálíme, nemůže zde někdo další zase nějaké nové vybudovat. Bude lepší shodit přehrazení, které odklonilo přívod vody, čímž bylo jezero dříve vysušeno, a znovu ho tak zaplavit,“ řekl a ukázal na přehradu z velkých balvanů, zasypaných drny a hlínou, které bránily toku naplnit jezero. „Máš pravdu, Sivete. Uděláme to, co říkáš,“ přisvědčil Aenleb. „Pojďme se teď podívat na Ĝašše a jeho druhy. Rozhodneme se, co s nimi uděláme,“ pobídl nás Łascus. „Máš pravdu. Tak tedy vzhůru na Vrcholek smrti!“ přisvědčil kdosi ze skřetů. Vyrazili jsme znovu za svitu loučí po strmých pěšinkách, které vedly k Vrcholku smrti. Aenleb, který byl již značně zmožený chůzí, se opíral o svoji zdobenou hůl z salkové větve. Jeho ťukání a narážení o kameny se rozléhalo snad celými Skalami smutku. Byli jsme zabráni do rozhovoru, a proto jsme si nevšimli, že Aenleb zůstal náhle stát na jednom místě a neustále klepal zkoumavě holí do skály pod sebou. Zrovna, když jsem na něho chtěl zavolat, nebylo mi dopřáno sluchu, protože zvolal on na nás. „Pojďte sem…,“ stařec sotva nabral podruhé dech a pokračoval, „něco jsem objevil!“ „Co? Co jsi našel?“ s nadšenou zvědavostí toužil zvědět Klov. „Tady pode mnou je duté místo, vypadá to, že je tam jeskyně.“ „Musíme najít vchod!“ zvolal Aznob a hned začal prohledávat celé okolí. Ani po dlouhé době jsme nic nenašli. Jen já jsem na poslední chvíli, než jsme pátrání vzdali, objevil na velikém kameni, opraném mnoha dešti, tyto verše
Aenleb přiložil louči až ke kameni, avšak toto záhadné písmo nedovedl rozluštit, dotázal se proto Ķràkϊ şe, zda nezná náhodou tuto řeč. Ani on však nevěděl, co tato slova značí, usoudil jsem, že to bude tajná řeč Môsnisova rodu.
- 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292005