„Nemysli si, moudrý Aenlebe, že když město vypálíme, nemůže zde někdo další zase nějaké nové vybudovat. Bude lepší shodit přehrazení, které odklonilo přívod vody, čímž bylo jezero dříve vysušeno, a znovu ho tak zaplavit,“ řekl a ukázal na přehradu z velkých balvanů, zasypaných drny a hlínou, které bránily toku naplnit jezero. „Máš pravdu, Sivete. Uděláme to, co říkáš,“ přisvědčil Aenleb. „Pojďme se teď podívat na Ĝašše a jeho druhy. Rozhodneme se, co s nimi uděláme,“ pobídl nás Łascus. „Máš pravdu. Tak tedy vzhůru na Vrcholek smrti!“ přisvědčil kdosi ze skřetů. Vyrazili jsme znovu za svitu loučí po strmých pěšinkách, které vedly k Vrcholku smrti. Aenleb, který byl již značně zmožený chůzí, se opíral o svoji zdobenou hůl z salkové větve. Jeho ťukání a narážení o kameny se rozléhalo snad celými Skalami smutku. Byli jsme zabráni do rozhovoru, a proto jsme si nevšimli, že Aenleb zůstal náhle stát na jednom místě a neustále klepal zkoumavě holí do skály pod sebou. Zrovna, když jsem na něho chtěl zavolat, nebylo mi dopřáno sluchu, protože zvolal on na nás. „Pojďte sem…,“ stařec sotva nabral podruhé dech a pokračoval, „něco jsem objevil!“ „Co? Co jsi našel?“ s nadšenou zvědavostí toužil zvědět Klov. „Tady pode mnou je duté místo, vypadá to, že je tam jeskyně.“ „Musíme najít vchod!“ zvolal Aznob a hned začal prohledávat celé okolí. Ani po dlouhé době jsme nic nenašli. Jen já jsem na poslední chvíli, než jsme pátrání vzdali, objevil na velikém kameni, opraném mnoha dešti, tyto verše
Aenleb přiložil louči až ke kameni, avšak toto záhadné písmo nedovedl rozluštit, dotázal se proto Ķràkϊ şe, zda nezná náhodou tuto řeč. Ani on však nevěděl, co tato slova značí, usoudil jsem, že to bude tajná řeč Môsnisova rodu.
- 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292005
Dorazili jsme opět na vrcholek, který se bezmála stal posledním místem, které jsme spatřili před odebráním se do Qñèvovy podzemní říše. Strážce našich dní, Ĥoram, však vyslyšel Aenlebovy modlitby a dal zastihnout nás Ķràkϊ şem v poslední chvíli. Môsnisovi skřeti, ještě nedávno se cítící jako rozhodovatelé našeho žití, teď sklesle mlčky posedávali těsně kolem křížů, jak jim umožňovala pouta, navzájem spojená provlečeným provazem. Jejich bojovná nálada vyprchala a oheň nenávisti v jejich očích vystřídal strach z toho, jak s nimi naložíme. Když nás spatřili za ohybem stezky, shlukli se těsně k sobě v očekávání smrti. Tu se z jejich chumlu vztyčila jedna postava, podle zmrzačené paže, ovázané v rameni, to byl Ĝašš. „Urození princové Òre a Sivete, dovolte mi promluvit s vámi!“ zvolal hlasem, plným úzkosti a ponížení. „Mluv, ale krátce, dost již hovořily vaše činy za vás!“ křikl na něj tvrdě Òr. „Vím, že si nezasloužím soucit. Poznal jsem však na vlastní zohavené tělo, že ale i v tvář smrti dovedete poskytnout pomoc nepříteli, něco takového jsem nezažil a ohromilo mne to. Aenleb si získal mé uznání, už v tu chvíli jsem začal pochybovat, jestli dosavadní cesta mého života je ta pravá. Teď jako váš zajatec možná vypadám jako zbabělec, který si chce zachránit lichocením život. Není to ale tak, i před vynesením soudu nad námi chci poděkovat tady Onaibovi za jeho vlídnost. Teď konejte s námi, jak je naším osudem!“ zakončil Ĝašš nezvykle vznešenou řeč a usedl odevzdaně mezi zajatce. „Bohem nám nejváženějším je Ĥoram, vládce bohů a života. Nenasloucháme našeptávání Qñèvově, netěší nás posílat duše a těla do jeho temného království. Slyšte mé rozhodnutí!“ pronesl Òr. „Namísto smrti vás čeká otroctví, prací budete odčiňovat svá provinění. Toto je i soud mocného Ķràkϊ şe, kterému bude část z vás sloužit, zbytek pak bude pomáhat Kulabovi Mocnému obnovit jeho ves a kraj. První váš úkol nadejde hned zítřejšího jitra, kdy navrátíte proud říčky starému korytu, aby po vaší osadě nezbylo památky.“ „Rádi budeme bez výhrad služebníky, pro to, co jsme konali, není omluvy. Snad byste ale měli vědět, může nám být i slabou omluvou, že Môsnis svým bojovníkům podával v nápojích přimíšený odvar z jedovatých bobulí, který v nich pozvolna vyvolával zatemnění mozku, podporoval krutost a útočnost, odbourával veškeré zábrany svědomí,“ dodal Ĝašš, „děkujeme za možnost návratu zpět, již nyní mnozí z nás litují svých činů, poté co viděli a slyšeli mé
- 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292005
pokání. I z nich, stejně jako ze mne, vyprchala část moci omamných bylin a strach z Môsnise. Mnozí také ze strachu poslušnost a krutost jen předstírali.“ „Mocná je síla Ĥoramova! Bude bdít nad vámi a zajisté vás plně vymaní z opojení bobulí i Qñèva!“ ozval se Aenleb, „je mezi vámi ten, který zná tajné písmo Môsnisovo?“ Skřeti mezi sebou počali rozprávět a dohadovat se. „Jsem prostý nevzdělaný bojovník, písmo neumím číst ani psát.“ „Ani já neznám znaky, učil nás jen válce.“ „Tajné písmo by nám Môsnis stejně neprozradil.“ „Něco jsem prozíravě od Môsnise okoukal, co je vám zapotřebí, rád pomohu,“ nabídl se Ĝašš. „Odpoutejte ho, ukážeme mu nápis!“ nakázal Òr. Odvedli jsme skřeta ke kameni. „Znám ty verše, povšiml jsem si jich již dávno a vím i co znamenají,“ překvapil nás Ĝašš, „mohu tedy začít splácet své dluhy.“ „Tak mluv a neotálej!“ vyzval Sivet. „Stojí tu:
Za noci temné bez svitu měsíce klíčem se otevře síň zrakům cizince „Brána je před námi, noc bez měsíčního svitu vrcholí, kde ale vzít klíč?“ optal jsem se. „Ten nosil Môsnis stále navázaný na kůži okolo krku, ukrytý ve váčku. Sám jsem ho nikdy nespatřil.“ „Tak to je konec! Môsnisovo tělo leží kdesi hluboko ve skalách,“ povzdechl Aenleb, „není možné nalézt ho teď v tmách.“ „Povolám opět své opeřené druhy, tentokrát přítele temnot a noci,“ vstoupil do řeči Ķràkϊ ş a počal vydávat houkavé zvuky foukáním do přivřených dlaní. Za chvíli nás obklopil tlumený třepot křídel obrovských skalních sov. Největší z nich usedla na suchý kmen před Ķràkϊ şe, ten se k ní sehnul a pošeptal jí jakási
- 98 Ukázka elektronické knihy