přestávce jsem šla před školu. Schovával se tam ve křoví. Máma ho zmlátila a on nemohl sedět. Objala jsem ho a omlouvala se mu. Byl to opravdu můj nápad. Řekl, že to začal brát a že se to vyplatilo. Vyléčí se. Jen neví, kde vezme tolik peněz. V tu chvíli jsem neměla ani tušení, přesto jsem ho utěšovala, že to nebude problém. Důležité je jen to, aby se vyléčil a cítil se dobře. Příští dny Aleš do školy nechodil. Máma mu musela opravdu naložit. Bylo mi ho líto. Každý den na mě čekal po škole a pak jsme se šourali k nám domů. Potom jsme spolu poctivě dělali vše, co jsme probírali ve škole, aby nic nezameškal. Za týden se jeho stav zlepšil a on opět mohl chodit na vyučování. Prý už se těšil. Jenže po dvou dalších týdnech se zase neobjevil. Nic mi neřekl a já o něj měla strach. Co se asi stalo? Po vyučování jsem se hned sbalila a běžela k nim domů. Nikdo mi neotvíral. Měla jsem sevřený žaludek a nevěděla jsem, co mám dělat. Sedla jsem si před vrata a čekala, jestli se třeba jeho máma nevrátí domů. Měla jsem štěstí, asi za hodinku přišla. Když mě uviděla, začala mi nadávat, co prý že jsem to Aleškovi provedla. Nechápala jsem. Za chvilku se trochu uklidnila a tak jsem se jí mohla vyptat, co se stalo. Pozvala mě dovnitř, abych se přesvědčila sama. Aleš ležel v posteli a nechtěl mě vidět. Byla jsem zmatená a prosila jsem je oba, aby mi konečně řekli, co se děje. Aleš se na mě ani nepodíval. Měl hlavu otočenou na druhou stranu a vypadlo z něj, že se mu ty fleky hrozně zhoršily, že neví, co má dělat. Asi to nevydrží brát dál. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou jsem nevěděla, co na to říct.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292003
„Aleši,“ začala jsem opatrně, „vždyť víš, že to děda kořenář vysvětloval. Upozorňoval na to, že se to může zhoršit. Musíš to brát dál. Já vím, musí to být hrozné, ale vydrž to. Jsi na nejlepší cestě se uzdravit. Prosím, nevzdávej to.“ Kýval hlavou, že mi rozumí. „Zkusím to ještě.“ Opatrně jsem ho pohladila. Vzal mě za ruku a pevně se držel. Neříkal nic. Tolik bych mu chtěla pomoct. Vůbec netuším, čím si prochází. Vím jen, že ho musím podpořit, aby to nevzdal. „Jsem tu s tebou a pořád budu. Chceš říct o tom, co jsme dělali ve škole?“ zkoušela jsem odvést jeho pozornost. „Ano, zůstaň u mě a povídej mi něco, prosím.“ Zůstala jsem tedy u něj a celé odpoledne mu vyprávěla, co bylo ve škole. Nevím, jestli mě poslouchal, každopádně chtěl, abych u něj byla. Večer už jsem musela jít domů. Slíbila jsem mu, že za ním zítra zase přijdu. Celý týden jsem za ním takto chodila. V pátek mi oznámil, že jestli se to nezačne lepšit, že už to vzdá. Že se vše tak zhoršilo, že s tím nemůže takto žít. Měla jsem slzy v očích. Že by vše, co jsme podnikli, bylo zbytečné? Zkoušela jsem na sobě nedat nic znát. Hlas se mi třásl, když jsem na něj promluvila. „Dobře Aleši, dej tomu prosím ještě tři dny. Zlepší se to, já to vím. Kdyby ne, přestaň to brát, ano?“ Před obědem jsem se rozloučila a řekla, že jedeme k babičce, že zítra nemohu přijít. Nebyla to pravda. Tedy nic takového jsme neplánovali. Já jsem se ovšem rozhodla přesvědčit rodiče, abychom tam jeli. Musela jsem bezpodmínečně navštívit dědu kořenáře, aby poradil, co dál.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292003
Mamka naštěstí nebyla proti. V sobotu ráno jsme tedy vyrazili. Celou dobu jsem se modlila, aby děda byl doma a něco poradil. Přivítali jsme se s babi a já se hned nenápadně vytratila na výlet. Štěstí mi opravdu přálo. Děda byl doma a dokonce si na mě pamatoval. Vylíčila jsem mu celou situaci. Pokyvoval hlavou a řekl, že Aleš musí vydržet. Aspoň týden, pak už by se to mohlo začít zlepšovat. Byla jsem zoufalá, věděla jsem, že to je moc dlouho, že už je vyčerpaný. Nakonec se slitoval a dal mi ještě nějaké kapky, že ho to podpoří, aby vydržel. A také nějakou mast, čím si to může mazat. Řekl, že má u nás dalších sto korun. Slíbila bych mu cokoli, jen aby to Alešovi pomohlo. Poděkovala jsem a utíkala zpět k babi. V neděli už jsem zase byla nedočkavá, kdy se vrátíme domů. Potřebovala jsem ještě zajít za Alešem. Mamka tomu sice nerozuměla, protože nejdřív jsem hrozně chtěla jet k babi a pak zas chvátala do Prahy. Nicméně po obědě jsme tedy vyrazili zpět. Naši byli tak hodní, že mě odvezli rovnou za Alešem. Ten měl radost, že jsem za ním přišla. Trochu s nedůvěrou si vzal ode mne další kapky, nicméně slíbil, že je začne brát. A mastí se namazal hned. Požádal mě, abych mu povídala, jak bylo u babi. Pozorně poslouchal a držel mě při tom za ruku. V pondělí po škole jsem zase chvátala za ním. Byla jsem napjatá, jestli už mají ty kapky nějaký účinek a také ta mastička, jestli to aspoň trochu pomohlo. Otevřel mi Aleš a odvracel ode mě hlavu. Styděl se za ty fleky. Nechtěl, abych ho takto viděla. Náladu měl už lepší. Řekl, že začal věřit, že se to zlepší. Měl z těch kapiček a masti dobrý pocit. Ohromně se mi ulevilo.
100 Ukázka elektronické knihy