Wavesbury – Smrt mezi kapkami deště (Ukázka, strana 99)

pomyslela si cynicky. „Také se mě to dotklo, lady Elaine,“ řekla s hraným úsměvem. „Zvláště zatčení poručíka Lindsaye. Je ženatý s mou dobrou přítelkyní a ta nyní jeho uvězněním velmi trpí.“ „Ach, ten mladý poručík,“ poznamenala Elaine. „Vy myslíte, že on toho Blakelyho nezabil?“ Mary neušlo, jaký důraz dala na „toho“. Evidentně neměla zesnulého příliš v lásce, nebo se od něj snažila distancovat. „Promiňte, neznala jsem pana Blakelyho. Ale myslela jsem, že vy ano. Že jste ho sama na ples pozvala,“ zkusila štěstí.

Lady Clementsová si teatrálně odfrkla. „Podepisovala jsem tolik pozvánek… Byl to odpudivý člověk, ale jednomu známému se ho zželelo.“ „Známému?“ nedalo to Mary. „Archiemu, …totiž panu Finnertymu,“ prohlásila Elaine až příliš rychle. „Ale dost už o panu Blakelym. Říká se o mrtvých jen dobře, ale on dobrý tedy určitě nebyl.“ „Lady Elizabeth mi také vyprávěla, že se vám líbily její šaty,“ dotkla se opatrně druhého tématu, které ji zajímalo.

Elaine se na okamžik zamyslela a podívala se kamsi na druhou stranu pokoje. Pak jen roztržitě pokývala hlavou. „Ano, máte pravdu,“ odpověděla zvolna. „Musíte mi dát adresu krejčího, který je pro vás šije. Hraběnka mi věnovala kousek krajky, ale někam se mi ztratil.“ „Jistě, ráda. Pan Benjamin Hicks na Roupell Street,“ nadhodila Mary pohotově jméno strýce paní Michèle Charbonneau.

Lady Clementsová jen pokrčila rameny. „Hm, o tom jsem nikdy neslyšela. Budu ho muset někdy vyzkoušet.“ Tohle byla jedna z prvních věcí, kterou jí věřila. Elaine však otázka plesových šatů očividně zaujala. Strávily další půlhodinu povrchním rozhovorem o oblečení, kdy mluvila hlavně lady Clementsová, která byla v současné londýnské módě o poznání zběhlejší. Když zívla a natáhla se pro šálek s vychladlým čajem, Mary využila příležitosti. „Vidím, že jste unavená, lady Elaine,“ řekla co nejzdvořileji. „Nebudu vás již obtěžovat. Podívám se, jestli již Christopher dokončil jednání s vaším panem otcem.“ Lady Clementsová se nepřítomně usmála. „Jistě, ráda jsem vás viděla. Hezky jsme si popovídaly. Zase mě někdy navštivte, jestli budete mít cestu kolem.“ „Jistě, ráda,“ přikývla Mary, zatímco vstávala z křesla. „Děkuji za vřelé přijetí.

Na shledanou.“ „Na shledanou, lady Mary,“ zavolala za ní Elaine, když za sebou zavírala.

Vikomtesa chtěla zamířit nejkratší cestou do pracovny lorda Clementse, když si všimla pootevřených úzkých dveří hned vedle těch vedoucích do ložnice mladé lady Clementsové. Neodolala, aby je neotevřela. Hned za nimi vedla úzká chodba, tak akorát pro jednoho člověka. Bylo v ní šero, ale trochu na cestu přeci jen vidět bylo, protože někde vpředu muselo tunel osvětlovat okno. Mary se opatrně rozhlédla a pak vstoupila dovnitř.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291751

Ušla pár yardů, když se chodba větvila. Zvolila směr, který jak doufala, by ji mohl dovést někam do blízkosti pracovny lorda Clementse. Zdálo se, že vybrala správně, protože po chvíli narazila na dřevěné schody, které sestupovaly dolů do přízemí. Jenže po pár dalších yardech opět došla na křižovatku a zde si již směrem nebyla jistá vůbec. „Zabloudila jste, mylady?“ ozval se za ní rezervovaně zdvořilý hlas.

S leknutím se otočila a spatřila muže ve středních letech v paruce a livreji, jakou nosili sluhové lorda Clementse. „Aye, zabloudila,“ připustila po pravdě. „Můj manžel má jednání s jeho lordstvem v jeho pracovně. Asi jsem se ztratila cestou od lady Elaine.“ „Toto jsou chodby pro služebnictvo, mylady. Pro cizího mohou být poněkud matoucí. Vůbec byste tu však neměla být,“ opáčil lokaj se špatně skrývaným nesouhlasem. „Prosím, následujte mne. Dovedu vás k východu.“ „Děkuji. To bych vám byla vděčná,“ odpověděla Mary a vyrazila za ním.

Prošli několik dalších zatáček, než dorazili k obyčejným dřevěným dveřím. Když sluha stiskl kliku a oni se ocitli se v jednom ze salónků, vikomtesa si uvědomila, že z druhé strany je vchod do chodby maskovaný stejně jako v ložnici lady Elaine.

Architekt zřejmě navrhl toto řešení, aby provoz služebnictva nerušil, ale přesto bylo panstvu rychle k dispozici.

Mary zaslechla hlas svého manžela i lorda Clementse. „Pracovna jeho lordstva je hned vedle,“ oznámil jí lokaj. „Raději vás tam zavedu, mylady. Dům je velký a neznalý člověk se v něm snadno ztratí.“ Moc dobře věděla, že sluha hlavně nechce, aby se po něm jen tak potulovala.

Opravdu ráda by se přesvědčila, že jedny z tajných dveří ústí i do pracovny, kde byl Blakely zavražděn, ale teď to nebylo možné.

•

„Byla jsi úspěšná?“ zeptal se vikomt Risewell, když oba seděli naproti sobě v kočáře, který ujížděl směrem k jejich domu. „Nevím, možná,“ pokrčila Mary rameny. „Ale myslím, že jsem přece jen něco zjistila. Ty jsi ale pochodil dobře,“ doplnila, když si uvědomila jeho šťastný výraz. „Ano,“ přikývl Christopher. „Clements bude zítra hlasovat pro.“ „Takže už zítra…,“ řekla napůl překvapeně. „Ano, říkal jsem ti to,“ usmál se její manžel. „Omlouvám se, zapomněla jsem. Ráda bych totiž zítra znovu navštívila paní Michèle Charbonneau. Doufala jsem, že mě doprovodíš,“ pronesla trochu zklamaně. „To je mi líto,“ odpověděl Christopher, „ale zítra nemůžu ve sněmovně chybět.

Stálo mě… Stálo nás to hodně. Hrabě Wavesbury jistě zařídí, aby někdo šel s tebou.

Jen o jedno tě moc prosím.“ „Mám být opatrná?“ usmála se na něj a políbila ho na ústa.

Její manžel si jen povzdechl, ale neodpověděl. Měl náhle úplně jiné starosti.

•

Hrabě Wavesbury druhého dne skutečně zařídil Mary doprovod, když do kočáru nasedl společně s ní. Sněžit již přestalo, vysvitlo slunce a udělal se krásný zimní Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291751

den. Napadaný sníh na dlážděných ulicích rychle tál. Ale ani jeden z nich slunečné počasí příliš nevnímal. Mary byla pohroužená v myšlenkách a její nevlastní otec ticho respektoval. Mlčky dorazili až k Hicksovu krejčovství, ale tam zjistili, že dveře jsou zamčené a na jejich klepání nikdo neodpovídá. Vikomtesa, spíše aby se neřeklo, než že by si od toho něco slibovala, zkusila klíč vyrobený zlatníkem Suthmeerem.

K jejímu překvapení se ozvalo tiché cvaknutí a dveře se otevřely. Vzápětí zacinkal i zvonek připevněný nad veřejemi. Wavesbury pokrčil rameny a předběhl ji. „Raději půjdu první, jestli dovolíš.“ Po krvavé události z poslední návštěvy raději vzal do ruky nataženou pistoli a opatrně vstoupil do obchodu. Pan Hicks odložil jehlu a zmateně ho pozoroval. „Vy…, mylorde… mylady. Kdybych tušil, že jste to vy, otevřel bych. Vítejte. Vítejte,“ vítal je srdečně. „Jak jste se dostali dovnitř?“ „Omlouvám se, že vás přepadáme,“ řekla Mary, aniž by si jeho poslední otázky všímala. „Ráda bych si ještě jednou promluvila s vaší neteří. Může to být důležité.“ „To mám z toho, že jsem se oženil s Francouzkou,“ nepatrně se usmál pan Hicks. „Omlouvám se však, Michèle tu není. Šla koupit pár drobností. Ale můžete tu na ni počkat, jistě se za chvíli vrátí.“ „Myslíte, že je bezpečné, aby chodila sama ven?“ zeptal se Wavesbury mimochodem. „Doufám, že ano, mylorde,“ odvětil pan Hicks. „Nešla daleko a všude je plno lidí.

Také vím, že jste nás nechal sledovat.“ Hrabě se chystal ještě něco poznamenat, když se ozvalo tiché zdvořilé zaklepání. „Asi zákazník, Michèle má klíč,“ pokrčil majitel rameny. „Pošlu ho pryč.“ „Počkejte okamžik,“ zadržel ho hrabě a opatrně odhrnul záclonu na okně. „To se podívejme,“ vydechl překvapeně.

Mary zvědavě vyhlédla z druhého okna. Zjistila, že klepal nějaký vcelku sympatický světlovlasý mladík, který nemohl být o moc starší než ona. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby neměl důstojnickou uniformu sestávající ze světle šedého kabátu s modrým vyložením a modré vesty. Ozbrojený byl lehkým kordem. „Royal Roussillon Infanterie, jestli mě oči neklamou,“ poznamenal Wavesbury tiše. „Zvláštní, vidět takový stejnokroj tady, uprostřed Londýna.“ „Válka již skončila, otče,“ odvětila Mary šeptem. „Promluvím s ním.“ „To je příliš nebezpečné, udělám to já,“ opáčil hrabě. „Mohl by utéct, když uvidí červenou uniformu,“ namítla vikomtesa. „Dobrá, ale buď opatrná,“ souhlasil neochotně Wavesbury po chvíli. „Rozkaz, pane plukovníku,“ opáčila a žertem zasalutovala.

Vzápětí zaváhala. Pomyslela si, že už zašla s vtipkováním příliš daleko, ale rychle se uklidnila, kdy si všimla, jak hraběti zacukaly koutky.

Znovu pozvedl pistoli a ironicky odpověděl. „Nebuď drzá, mladá dámo. To je Elizabetina výsada. Jestli se ten Francouz o něco pokusí, váhat nebudu. Prosím, držte se stranou, pane Hicksi.“ Když mladý voják zaklepal podruhé, Mary otevřela dveře. „Bonjour, mylady,“ uklonil se. „Il est mon grand honneur de vous rencontrer. Je Ukázka elektronické knihy