Bůh onoho l é ta
se z cigarety sypal, papírová dutinka vzplála. „Přivezla, drahoušku, a za to ti budu do smrti vděčná,“ řekla slabě. „Lámu si hlavu už několik dní, kam se poděla, i kvůli tý mý artróze; ty bolesti se někdy nedají skoro vydržet. Jenže prášky jsou fuč.“ Gundrun loktem zatlačila do ramena pumpy, nad výlevkou si umyla ruce a s úsměvem řekla: „No, kdoví, co když je potají spolykal pán domu?“ Ukázala na stůl, na lahve s kořalkou a vínem, které vyčnívaly z tašky. „Nebo co děláš, když máš jako každej den opici?“ Její nevlastní otec si pověsil sako přes opěradlo židle. „Já? No, začnu hledat opičáka,“ zamumlal a podíval se na svoji ženu. „Jak se vede Billie?“ Matka vyfoukla kouř a mávla rukou. „Jak by se jí asi mělo víst s tou hloupou věcí… Hlavně aby to nepřešlo na ledviny. Včera měla moč skoro červenou. To jsem zvědavá, co na to ten doktor ze Sehestedtu řekne; já mu nevěřím. Ať seš člověk, kráva nebo kůň, vždycky dostaneš ty kuličky, bobule nebo tak. Čert ví, co v nich je. Ale jestli deportujou i jeho, bude nám ouvej.“ Gudrun stáhla utěrku ze sušáku nad sporákem. „Ale no tak, snad nebude tak zle,“ opáčila a utřela si ruce. „Aspoň může moje milovaná sestřička poletovat po okolí a dělat oči na cizí dělníky, jak jsem se doslechla… Ženský naproti ve vile se mě už vyptávaly, co je to za lehkou holku. Ustavičně vysedává u ,Převozníka‘ a flirtuje s dozorci od… Bacha, mami, popel!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291741
ralf roth mann
Přidržela jí podšálek a Luisin otec, který vyskládal do skříně pár konzerv, se ohlédl. Sice byl ještě z výstupu do schodů zpocený, světlemodrý límec košile měl mokrý, ale jeho hlas zněl chladně, když říkal: „Jen aby bylo jasno, ctěná dámo: Moje dcera není žádná lehká holka! Mohla bys to laskavě vyřídit svým kamarádkám?“ Očividně vyděšená Gudrun zkontrolovala, zda má náušnice, kapkovité perly, správně v uších. „Samozřejmě, máš naprostou pravdu,“ odpověděla. „Vždyť to vůbec nejsou moje kamarádky. Jenom opakuju, co jsem slyšela. A já bych to nebrala tak vážně, tati, vždyť víme, jaký jsou tyhle oficírský paničky. Tolik let bez chlapa… Už se nemůžou dočkat vítězství.“ Zavrtěl hlavou a odšrouboval lahev Dreisternu. „Billie je prostě divoška,“ trval na svém. „Tu nemůžeš posadit s knížkou do rohu jako tady naši žabku. Chce nosit šik šaty a poletovat v tanečních botách po parketu, a ne čvachtat v gumácích močůvkou. Svoje nejlepší léta musí prožít bez toho všeho, a rozhodně nepotřebuje, aby jí ještě někdo říkal, že je lehká holka!“ Gudrun, tváře nafouklé, zvedla paže a zamávala jimi, jako by rozháněla náhlé dusno. „Už je to jasný, tati, uklidni se. Všechno je v pořádku. Nikdo ti na milovanou dcerunku nesahá. Všichni musíme v týhle době přinášet oběti, není třeba se hned tak ešofíren!“ Její matka se zamračila. „Co není třeba?“ Luisa se posadila na opěrku křesla. „To je francouzsky,“ odpověděla. „Jazyk nepřátel. Objevuje se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291741
Bůh onoho l é ta
ale také v Effi Briestové. Myslím, že v překladu to znamená ,tak se nedopaluj‘.“ „Přesně,“ řekla Gudrun. „Vždycky si zachovat chladnou hlavu. Taky střízlivou, už jen kvůli zdraví.“ Usmála se na otčíma. „Řekni mi, proč musíš vlastně pořád tak pít?“ Otčím se přes ni zahleděl z okna smáčeného deštěm, krátce zavřel víčka. Vyčerpaně vzdychl. „Nemusím, samozřejmě že nemusím. Nemusím vůbec nic,“ opáčil. „Jenže já chci, představ si to! Dělá mi to radost. Navíc pracuju v gastronomii: Co by sis myslela o řezníkovi, kterej by jedl jenom ovesný vločky?“ Pak si zavdal brandy přímo z lahve, mrkl na svou nejmladší a ukázal na balíček, který položila na stůl. „Ten je ostatně pro tebe, srdíčko moje. Mám to z jednoho zřícenýho baráku. Každej pokoj vyrabovanej, sebrali dokonce kliky a okenní kličky, zůstaly tam jenom knížky. Jsou sice trochu ožehnutý, ale číst se dá všechno, i mezi řádky.“ Ušklíbl se a posadil se ke stolu, Luisa mu dala pusu na tvář a rozřízla motouz. V papíru bylo zabalených sedm svazků v červenohnědé plátěné vazbě s vetkanými růžičkami a vybledlou zlatou ořízkou, všechny knihy od stejného autora. To cizokrajné jméno zatím neznala, ani nevěděla, jak je vyslovit, a tázavě se podívala na otce. „No, Shakespeare,“ řekl, „velký William. Ještě nikdy jsi o něm neslyšela?“ Zavrtěla hlavou a začala listovat v knihách páchnoucích studeným popelem. Mezi stránkami byly založené rodinné fotografie s vroubkovaným okrajem, 101
Ukázka elektronické knihy