Bůh onoho l é ta
se z cigarety sypal, papírová dutinka vzplála. „Přivezla, drahoušku, a za to ti budu do smrti vděčná,“ řekla slabě. „Lámu si hlavu už několik dní, kam se poděla, i kvůli tý mý artróze; ty bolesti se někdy nedají skoro vydržet. Jenže prášky jsou fuč.“ Gundrun loktem zatlačila do ramena pumpy, nad výlevkou si umyla ruce a s úsměvem řekla: „No, kdoví, co když je potají spolykal pán domu?“ Ukázala na stůl, na lahve s kořalkou a vínem, které vyčnívaly z tašky. „Nebo co děláš, když máš jako každej den opici?“ Její nevlastní otec si pověsil sako přes opěradlo židle. „Já? No, začnu hledat opičáka,“ zamumlal a podíval se na svoji ženu. „Jak se vede Billie?“ Matka vyfoukla kouř a mávla rukou. „Jak by se jí asi mělo víst s tou hloupou věcí… Hlavně aby to nepřešlo na ledviny. Včera měla moč skoro červenou. To jsem zvědavá, co na to ten doktor ze Sehestedtu řekne; já mu nevěřím. Ať seš člověk, kráva nebo kůň, vždycky dostaneš ty kuličky, bobule nebo tak. Čert ví, co v nich je. Ale jestli deportujou i jeho, bude nám ouvej.“ Gudrun stáhla utěrku ze sušáku nad sporákem. „Ale no tak, snad nebude tak zle,“ opáčila a utřela si ruce. „Aspoň může moje milovaná sestřička poletovat po okolí a dělat oči na cizí dělníky, jak jsem se doslechla… Ženský naproti ve vile se mě už vyptávaly, co je to za lehkou holku. Ustavičně vysedává u ,Převozníka‘ a flirtuje s dozorci od… Bacha, mami, popel!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291741