Prokletí pro všechny
zaklapl do pozice a závěr zafixoval. „Řekl bych, ať se na to vykašleš, ale to by bylo pokrytecký.“ Lenka si povzdechla. „Víš, ani pro mě to není lehký. A není to lehký hlavně proto, že jsem tě nezačala nenávidět ani nic takovýho. Pořád tě mám ráda. Jenom…“ „Už to tam není, já vím,“ řekl Link, zastrčil pod hlaveň vratnou pružinu a našrouboval na ústí ústní krytku. „A rozumíš tomu?“ „Ne.“ Zasunul do pistole zásobník, zalomcoval závěrem a znovu páčkou uvolnil kohoutek. Kohoutek klapl. „Ale to je v pohodě. Stejně máme důležitější věci na práci. A až je dotáhneme, no… asi nebude všechno v pohodě. Ale možná se pak konečně některý z nás fakticky pohnou dál.“ „Vážně tomu věříš?“ zeptala se. „Ani v nejmenším,“ odpověděl. „Ale tvrdí mi to ten můj pošahanej pragmatismus. A rád bych si myslel, že když udržím mozek zaměstnanej a nebudu tě mít pořád na očích, že se věci zlepšej.“ „To zní dobře,“ řekla. Ale způsob, jakým to ře kla, moc dobře nezněl. Spíš zněl docela smutně. Link vyndal z pistole zásobník, přidal osamělého vojáka ke zbytku mosazného pluku a zase ho do pistole zastrčil.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291739
Martin Paytok
„Že máme důležitější věci na práci,“ řekla Lenka, „tos myslel jako hned, nebo jako obecně?“ „Jako hned,“ řekl Link. „Mám plán. Je to dost na hovno plán.“ „Je to jeden z těch plánů, který obvykle končej tím, že tě někdo praští do ksichtu?“ „Je to jeden z těch plánů, který obvykle končej tím, že mě někdo praští do ksichtu. Nebo střelí do břicha. Nebo v tomhle případě nejspíš vykoupe v hašeným vápně.“ Lenka zavřela oči. „Radši se ani nebudu ptát.“ Link se zvedl, přešel k oknu, otevřel ho a zapálil si cigaretu. Ráno vypadalo jako každé jiné ráno v tomhle ročním období – a jako ostatně i většina jiných částí dne: chladně, nehostinně, mlhavě. Jako úplně jiný, daleký, cizí, šedivý, skomírající svět. Link tiše kouřil. Chvíli při tom koukal přes pole na les, potom sjel pohledem na parkoviště na otevřené straně vnitrobloku. „Hm,“ zabručel a nosem vyfoukl kouř. Když se obrátil zpátky, tvářil se potěšeně. „Čemu se šklebíš?“ zeptala se Lenka. „Ále…,“ řekl a oba sebou trhli, když někdo zaklepal na dveře. „Čekáš někoho,“ zeptala se Lenka.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291739
Prokletí pro všechny
„Já ne,“ řekl Link. „A ty?“ Lenka mu věnovala pohled. „No jo,“ řekl, sebral pistoli a odplížil se do chodby. Další zabouchání. Link se podíval na Lenku a hodil hlavou ke dveřím. Lenka se na něj zamračila a Link hodil hlavou znovu. Lenka zmizela a hned se zase objevila s výrazem, jako by viděla ducha. Haha. Link pozvedl obočí. „Budeš srát cihly,“ zašeptala. Link se zamračil, odlepil se od stěny, přilepil bulvu ke kukátku, odlepil bulvu od kukátka a přilepil se zpátky ke stěně. Už se nemračil. Tvářil se, jako by i on viděl ducha. Hahaha. „Řekla jsem ti, že budeš srát cihly,“ zašeptala Lenka. „Uvědomujete si, že vás tam slyším, že jo?“ řekl Kyril. Link těkal pohledem z pistole na dveře, ze dveří na Lenku a z Lenky na pistoli. „Můžeme si promluvit?“ Link vzal za kliku. Podíval se na Lenku. Lenka mu pohled vracela. Nestiskl ji. „Střelil jsem tě do hlavy,“ řekl místo toho.
99
Ukázka elektronické knihy