Prokletí pro všechny
zaklapl do pozice a závěr zafixoval. „Řekl bych, ať se na to vykašleš, ale to by bylo pokrytecký.“ Lenka si povzdechla. „Víš, ani pro mě to není lehký. A není to lehký hlavně proto, že jsem tě nezačala nenávidět ani nic takovýho. Pořád tě mám ráda. Jenom…“ „Už to tam není, já vím,“ řekl Link, zastrčil pod hlaveň vratnou pružinu a našrouboval na ústí ústní krytku. „A rozumíš tomu?“ „Ne.“ Zasunul do pistole zásobník, zalomcoval závěrem a znovu páčkou uvolnil kohoutek. Kohoutek klapl. „Ale to je v pohodě. Stejně máme důležitější věci na práci. A až je dotáhneme, no… asi nebude všechno v pohodě. Ale možná se pak konečně některý z nás fakticky pohnou dál.“ „Vážně tomu věříš?“ zeptala se. „Ani v nejmenším,“ odpověděl. „Ale tvrdí mi to ten můj pošahanej pragmatismus. A rád bych si myslel, že když udržím mozek zaměstnanej a nebudu tě mít pořád na očích, že se věci zlepšej.“ „To zní dobře,“ řekla. Ale způsob, jakým to ře kla, moc dobře nezněl. Spíš zněl docela smutně. Link vyndal z pistole zásobník, přidal osamělého vojáka ke zbytku mosazného pluku a zase ho do pistole zastrčil.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291739