Teď zářilo jasným elektrickým světlem. A pod ním další řady prosvětlených skleníků… „To přece neni možný…“ řekne konečně něco Vik, když k nám nesměle přibzučí ZET. Myslíme na to nejspíš všichni. To se přece nemůže stát. Nikdo z nás neslyšel, že by ně kdy jako potápěče vybrali někoho tak mladýho, jako je moje sestra. Vždycky to byl někdo starej, někdo nemocnej. Nebo někdo dospělej, kdo se dopustil něčeho obzvlášť strašlivý ho. Ale nikdy holka, která je ještě panna, která ještě může používat svůj dar. „Co se stalo? Proč se nevrátila zpátky a nezdrhla?“ ptám se Vika. A ten mi bez řečí posílá do hlavy svůj pohled. Vidím dveře. Nadzvedávají se do vzduchu a vyvlékají se z pantů… Nějaká síla je rychle přenese nad stůl. Zárubeň místo nich vyplní postava muže v černé lesklé helmě a černé uniformě. Na zádech popruhy dronoptéry, která musí stát ve vzduchu nad naším dvorem. Jednou rukou v mohutné rukavici drží na dálku dveře ve vzduchu. Druhou natahuje směrem k holčičí kóji, odkud vybíhá Luna. A ta sebou najednou smýkne kupředu, jak si ji přitáhne vzduchem. Je vidět, že se zkusila vrátit o kousek zpátky, ale nepovedlo se jí skočit v čase. V obličeji se jí zračí úlek, pak černej chlap pustí dveře a oběma rukama vytáhne moji sestru z místnosti. Obraz zmizí. Koukám na Vika a vrtím hlavou. Znovu mi vztekle pustí moment, kdy dveře dopadají na stůl a muž mizí pozpátku z našich veřejí. Na okraji snímku vidím sám sebe, jak se vykláním z kóje s hubou dokořán. Obraz mizí a zase jsme tu jenom my dva a obrovská, tmavá prázdnota Mnohodvora.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291651