Je to jeden z našich nejlepších výletů. Mlčíme, nasloucháme tichu, když vtom ho přeruší řinoucí se voda. To nejlepší nakonec. Hloubka nejvyššího vodopádu. Ohlušující řev vody, jež se tudy řítí s takovou silou, že na všechny strany žene nebeskou mlhu. Jsme promočení, ale šťastní. (Z toho, že je promočený i fotoaparát, už tak šťastní nejsme.) Tohle si pamatuj, nabádám v duchu Williama. Nic lepšího už neuvidíš. Dolů je cesta rychlejší. Jsme zpátky u auta, celí zkoprnělí, jako bychom se vzpamatovávali z únosu mimozemšťany. Tak drastické to nebylo, ale vzrušující ano. Ta nečekaná krása nám vyčarovala úsměv na tvářích. Proplétáme se vysokými průsmyky. Ráj pro všechny geology. „Co vůbec znamená dolomit?“ nadhodí Ed. „To bude nějaký kámen,“ hádá William. Začne zuřivě cosi hledat v telefonu. „Uhličitan hořečnato-vápenatý.“ „To ano, ale proč se mu říká dolomit?“ Dostal nás. „Podle jednoho francouzského geologa.“ „Podle geologa, co se jmenoval Dolomit? To si děláš legraci.“ „Déodat de Dolomieu. Déodat je přece parádní jméno, ne? Prováděl tu výzkum koncem osmnáctého století. Tohle pohoří je nesmírně staré, dvě stě třicet milionů let. Když byly Evropa a Afrika ještě spojené, bylo tu moře. Jmenovalo se Tethys.“ „Četla jsem, že tu turisti pořád nacházejí zkameněliny z pravěkých mořských lagun,“ dodám. „A jsou tu dinosauří otisky.“ „Skvělý místo,“ odtuší William. „Déodat by bylo dobrý jméno pro psa.“ Má pravdu. Viděla jsem hory všude možně na světě, ale tyhle jsou jiné. Nehostinné, úžasné a také křehce tajemné, bájná země, kde se rodí mýty a legendy. V poledne, to už máme za sebou spoustu kilometrů s výhledy, které nás co chvíli nutí zastavit, přijedeme k Lago di Braies, dalšímu
96
Trentino-Alto Adige Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291638
průhlednému smaragdovému jezeru. Ve vodě se odrážejí hory tyčící se hned u břehu. Dáme si oběd na terase hotelu Pragser Wildsee a pak vyrazíme na procházku po zlatavé pláži a dál po stezce kolem jezera. Pastelové barvy připomínají starou pohlednici. Mohutný hotel vypadá jako uznávané místo, kam se lidé rok co rok vracejí za turistikou a čerstvým vzduchem. William navrhne, že bychom tu mohli zůstat na noc. Moc rád by si prý za východu slunce rozbalil stativ a natočil časosběr. Nás ale čeká cesta do Cortony a ještě chceme vidět zbytek ikonické Great Dolomite Road. Trochu jsme se obávali, jaké asi budou horské serpentiny. Strmé a úzké, ohraničené nekonečným srázem? Měli jsme si vzpomenout na silnou tradici starých Římanů, jejichž cesty vydržely dodnes. Italové mají cestářství v krvi. Provoz je malý, téměř žádný, silnice jsou bezchybné. Klidně se můžeme s Williamem pohodlně usadit a vstřebávat jeden ohromující výhled za druhým. Veškerý rozhovor se časem omezí na „to je paráda“, „koukni se támhle“, „nádhera“, „tamhlety mají přes tři tisíce“ a nakonec „zastav, prosím tě, mně je špatně“. Vystoupím a chvíli dýchám, dokud se mi žaludek nesrovná. V autě sedím vzadu, neboť William už měří bezmála sto osmdesát a na zadní sedadlo v alfě romeo se jen tak neposkládá. Napiju se vody a jedeme dál. Lawrence Durrell v Řecku padl k zemi. Já jsem nikdy nepřišla na to, jak přesně vyjádřit, jaké je to vstoupit do Dolomit. A vůbec, jak se dá, byť metaforicky, vstoupit do tmavého krystalu? Konečně rovná země. „Co chcete poslouchat?“ zeptá se William. „Hallelujah, tu verzi od k. d. lang,“ přeju si. „To vůbec neznám, ale jak chceš.“ Ed se řítí k pozvolnější krajině Toskánska. Večer si dáme jídlo, které znamená domov – těstoviny s hovězím ragú. Do zápisníku si poznamenám: Do Toskánska vstupujete tak, jako byste si vylezli na klín nesmírně laskavé nonny. Trentino-Alto Adige
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291638
Ukázka elektronické knihy