Je to jeden z našich nejlepších výletů. Mlčíme, nasloucháme tichu, když vtom ho přeruší řinoucí se voda. To nejlepší nakonec. Hloubka nejvyššího vodopádu. Ohlušující řev vody, jež se tudy řítí s takovou silou, že na všechny strany žene nebeskou mlhu. Jsme promočení, ale šťastní. (Z toho, že je promočený i fotoaparát, už tak šťastní nejsme.) Tohle si pamatuj, nabádám v duchu Williama. Nic lepšího už neuvidíš. Dolů je cesta rychlejší. Jsme zpátky u auta, celí zkoprnělí, jako bychom se vzpamatovávali z únosu mimozemšťany. Tak drastické to nebylo, ale vzrušující ano. Ta nečekaná krása nám vyčarovala úsměv na tvářích. Proplétáme se vysokými průsmyky. Ráj pro všechny geology. „Co vůbec znamená dolomit?“ nadhodí Ed. „To bude nějaký kámen,“ hádá William. Začne zuřivě cosi hledat v telefonu. „Uhličitan hořečnato-vápenatý.“ „To ano, ale proč se mu říká dolomit?“ Dostal nás. „Podle jednoho francouzského geologa.“ „Podle geologa, co se jmenoval Dolomit? To si děláš legraci.“ „Déodat de Dolomieu. Déodat je přece parádní jméno, ne? Prováděl tu výzkum koncem osmnáctého století. Tohle pohoří je nesmírně staré, dvě stě třicet milionů let. Když byly Evropa a Afrika ještě spojené, bylo tu moře. Jmenovalo se Tethys.“ „Četla jsem, že tu turisti pořád nacházejí zkameněliny z pravěkých mořských lagun,“ dodám. „A jsou tu dinosauří otisky.“ „Skvělý místo,“ odtuší William. „Déodat by bylo dobrý jméno pro psa.“ Má pravdu. Viděla jsem hory všude možně na světě, ale tyhle jsou jiné. Nehostinné, úžasné a také křehce tajemné, bájná země, kde se rodí mýty a legendy. V poledne, to už máme za sebou spoustu kilometrů s výhledy, které nás co chvíli nutí zastavit, přijedeme k Lago di Braies, dalšímu
96
Trentino-Alto Adige Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291638