BRONWYN SCOTTOVÁ
jistá, že za některými dveřmi se oslavuje a za jinými dává průchod smutku. Knihovna byla tichá a prázdná. Skvělé. Alespoň se opravdu může podívat po nějaké knize, aby Rosie neměla podezření. Přejížděla rukama po hřbetech knih a pročítala si názvy. Mít takovou úžasnou knihovnu! Slyšela, že jsou i lidé, kteří si nechávají posílat nové knihy každý měsíc. Neuměla si představit, že by na něco takového měla kdy peníze. Měla štěstí, že ji maminka naučila číst a od otce přejala lásku ke knihám. V jejich knihovně bylo jen deset knih, které s nimi cestovaly všude po světě, a také podle toho vypadaly. Ošuntělé, hřbety rozlámané, na stránkách stopy po špinavých prstech. Vergilius, Homer, Ezop, Shakespeare, Aischylos, Aristofanes a Sokrates. „To nejlepší z klasiky,“ vždycky říkával její otec. Další knihy si občas mohla půjčit na panstvích, kde hráli. Občas se mohla přiučit i něčemu dalšímu – šermu, hudbě, zpěvu, či tanci. To vše pak mohla hojně využít na jevišti. A také v těchto dnech. Zaslechla, jak se za ní otvírají dveře a lekla se, zamyslela se tak hluboce, že zapomněla, proč v knihovně je. „Myslel jsem si, že vás tady najdu,“ řekl tiše Sutton. „Pozval jste mě. Chtěla jsem si tu vybrat nějakou knihu, pokud by vám to nevadilo,“ vysvětlila. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291496