j u l i e
w a l d
•
t a j e m s t v í
s t ř í b r n é
k l i s n y
Ava si odkašlala. „Ne, není to žádný kluk!“ řekla konečně. „Když to chcete vědět, tak je to klisna. Jmenuje se Soraya a s Lou jsme ji poznaly právě kvůli tomu referátu na bižuli. Teď se o ni…, teď se o ni starám.“ Mluvila čím dál rychleji. A teď s bušícím srdcem čekala, jak budou rodiče reagovat. Nejdřív však žádná reakce nepřišla, proto Ava pro jistotu ještě dodala: „Samozřejmě to nic nestojí. Já totiž místo toho v Hájovně pomáhám a můžu taky zadarmo jezdit. Je to doslova win-win.“ Nejistě se usmívala. „To je přece boží, ne?“ Matka se na ni překvapeně podívala. Vzápětí se dala do zvonivého smíchu. „No to se podívejme! To jsou ale fantastické novinky! Nejen, že máš zase ve svém životě nějakého koně – z toho mám opravdu velkou radost, kvůli tobě. Ale víš, co? Mám taky radost kvůli sobě. Protože teď vím, že jsem se fakt nezbláznila… Já už myslela, že mi přeskočilo, jak jsem pořád cítila ty koně…“ Matka se smíchem zaúpěla. „Já se vážně bála, že mám halucinace. Kdybys s tím vyrukovala o něco dřív, byla bys mi ušetřila nervy!“ Ava se na matku omluvně podívala. „To mě mrzí. Já totiž chtěla radši počkat, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to bude fungovat. Jestli…, jestli spolu se Sorayou vyjdeme…,“ dokončila větu po krátkém rozmýšlení. Že je Soraya slepá, to si zatím radši nechala pro sebe. Její rodiče se k ježdění doposud stavěli velice benevolentně, ale Ava si nebyla jistá, jestli by to takové zůstalo, kdyby se o Soraye dověděli celou pravdu. Paula Gildsteinová se na dceru potěšeně usmívala. „Já jsem opravdu ráda, že ses v novém okolí tak dobře uchytila a zapojila, Avi. Jsem na tebe pyšná. Oba jsme na tebe pyšní, co, Oskare?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291433