být, což mě uklidnilo. Berta měla strach, že bude chtít kočky honit, a musím se přiznat, že jsem se toho taky trochu bála. Po chvíli už ho čmuchání přestalo bavit, a tak si lehl vedle pohovky a usnul. Po špičkách jsem k němu došla a sedla si vedle něj. Hladila jsem ho a šeptala jeho jméno. Nemohla jsem uvěřit, že mám psa. Když se pak večer vrátil Gus a uviděl v kuchyni vedle Berty, která právě smažila kuře s fazolemi, sedět Štístka, byl nadšený. „To je teda něco!“ prohlásil. Nedokázala jsem na Štístka přestat sahat. Hladila jsem ho po hlavě, drbala ho za ušima a škrábala na břiše. „Není krásný?“ rozplývala jsem se. Gus přikývl. „Je.” „Taky krásně smrdí,“ řekla Berta a ušklíbla se. „Zí tra ho budeš muset na zahradě pořádně vykoupat.“ „Jasně.“ Zítra je sobota, takže budu mít na Štístka celý den. Vykoupu ho a vezmu na procházku. Možná bych ho mohla naučit nějaký trik, třeba „Sedni!“ nebo „Lehni!“. Taky bych ho mohla dojít ukázat Vilémovi, jestli se rozhodnu, že už na něho nejsem naštvaná, pro tože mi přece řekl, že se chovám jako mimino. V tu chvíli jsem si ovšem vzpomněla, že já mu řekla, že je buran, co žere veverky. Přímo před paní Odomovou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291377
Sevřel se mi žaludek a do tváří mi vstoupila horkost. Věděla jsem, že Vilém se na mě zlobit nebude, protože to byl prostě Vilém, ale vsadím se, že paní Odomová si teď o mně myslí své. Vsadím se, že teď už mě do svého domu nepozve. Taková ošklivá slova do jejich laskavé rodiny nepatří. Večer jsem vzala Štístka na verandu. Občas na stražil uši, když v lese zaslechl zajíce nebo nějaký jiný zvuk. Nakonec si ale lehl na zem a hlavu si opřel přímo o moji nohu. A kočkám, které se ochomýtaly kolem, vůbec nevěnoval pozornost. „Řekl bych, že to bude dobrý pes,“ prohlásil Gus. Podívala jsem se dolů na Štístka a usmála se. „Vsa dím se, že bude stejný jako Skipper.“ Gus přikývl. „Taky bych řekl.“ „Víte, co mám na psech nejradši?“ zeptala se Berta a my s Gusem čekali na odpověď. „Že vás mají rádi, ať jste, jací jste.“ Berta se na Štístka usmála. „Znám pár pěkných protivů a lhářů, ale jejich psi je milujou, jako by to byli svatoušci. Víte, co tím myslím?“ Gus přikývl a řekl: „Jo.“ „Nerada to přiznávám,“ pokračovala Berta, „ale vsadím se, že kdyby tudy prošel někdo s plechovkou sardinek, polovina mých koček by šla s ním a ani by se neohlédla.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291377
Sklonila jsem se ke Štístkovi a pohladila ho po boku. Měl jemnou a teplou srst a tiše chrápal. Pak jsem se podívala nahoru na oblohu plnou hvězd a najednou mě zaplavil pocit, který jsem už hrozně dlouho neza žila. Pocit vděčnosti. Byla jsem vděčná, že mám psa, který mě bude milovat, ať jsem, jaká jsem. Další den ráno, sotva jsem se probudila, jsem po hledem hledala Štístka, abych se přesvědčila, že se mi to všechno jenom nezdálo. Byl tam, ležel schoulený na podlaze vedle mojí postele. Večer jsem mu tam nachys tala polštář, ze kterého se ani nehnul. Trvalo mi celé dopoledne, než jsem ho vykoupala, vyčesala, vytahala mu z ocasu bodláčí a z uší klíšťata. Moc se mu to nelíbilo, ale nechal mě. Když jsem skon čila, byl tak úžasně upravený a voňavý, že ho Berta nepřestávala obdivovat a neustále mu z domu nosila další a další kuřecí jatýrka. Byl tak vychrtlý, že se mu dala spočítat žebra. „Musíme ho vykrmit,“ měla jasno Berta. Po obědě jsem s ním trénovala chůzi na vodítku. Zpočátku mi jasně dával najevo, jak ho to štve. Trhal hlavou chvilku na jednu a pak zas na druhou stranu a odmítal jít. Ale měla jsem s sebou sáček s kousky sýra, slaniny a jiných pochoutek, na které jsem ho lákala, takže po chvíli už vesele běhal vedle mě. Kolem dvorku. Přes zahradu. Po příjezdové cestě nahoru a zase zpátky.
100 Ukázka elektronické knihy