„Ale! Váš kolega tady byl včera večer. Stalo se něco?“ „Snad ani ne, potřebujeme si jen ověřit pár věcí, na které včera nebyl čas.“ „Chápu. Ale nepomohu vám. Opravdu nevím, kde manžel je.“ „Stává se to často?“ „Manžel cestuje jen občas, když potřebuje za některým svým kolegou mimo Plzeň. Nebo když chce ověřit něco ke své práci v archívu nebo muzeu. Většinou se vrací ještě ten den. Pokud ne, večer vždycky zavolá, abych se o něj nebála.“ „Nikdy neříká, kam jede?“ „Většinou ano. Aspoň město, jména jeho kolegů jsem si stejně nikdy nepamatovala. Pochopitelně s výjimkou těch, které mi představil osobně. Ale dneska odejel dost narychlo. Ráno, když jsem odcházela do města, o ničem nemluvil. Když jsem se za dvě hodiny vrátila, ležel na stole papírek se dvěma řádky. Zřejmě pospíchal a nezdržoval se detaily. Konec konců je pryč teprve několik hodin.“ „A nemůže v tom být jiná žena?“ Tomsová se docela dobře bavila. „Pane nadporučíku, v jistém věku se plnění manželských povinností stane opravdu povinností, jestli mi rozumíte.“ „Dejme tomu. Ale i v tomhle věku s jinou ženou...“ „Podívejte se, jsem o třicet let mladší než manžel, jestli myslíte na to, že by mi běhal za mladší. A jsme spolu teprve tři roky, pokud by se vám zdálo, že by po dlouhém společně prožitém čase mohl chtít změnu. Věřte mi, můj manžel je prostě ve věku, kdy už některá nebezpečí prostě nehrozí.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291353
Znělo to logicky. Navíc když si ji Šimek znovu prohlédl, vlastně se její sebejistotě ani nedivil.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291353
33. „Nevypadá to, jako bys měl radost, že mě vidíš.“ Z úst doktorky Lenkové to neznělo jako výčitka. Přesto byla celá situace kapitánu Boreckému hodně nepříjemná. „Pak ale zdání klame. Vidím tě opravdu rád. Jen jsem myslel, že ty nejspíš neuvidíš ráda mě,“ odpověděl. „Proč? Že jsi den před odjezdem zrušil dovolenou, na kterou jsme se oba tři měsíce tak těšili? Protože se našla mrtvola a nikdo jiný by tu záhadu nerozlouskl?“ Nevypadalo to, že by měla vztek. Její hlas zněl spíš smutně a smířeně. „Ten mrtvý byl můj dobrý kamarád, dlužil jsem mu to. Jinak bych to Viktorovi hodil na hlavu...“ „Ale nehodil, můj milý, nehodil. Honit zločince je pro tebe poslání. A taky trochu posedlost..“ „Proto jsi mi nebrala telefony a nechala se zapírat?“ „Měla jsem vztek, moc jsem se těšila.“ „Teď už nemáš?“ „Vztek? Ne. Ale uvědomila jsem si, že jsem měla hned na začátku pravdu. Vždycky by byla nějaká mrtvola, která by tě vytáhla z dovolené nebo na kterou bys myslel, když už bychom přece jen byli spolu.“ „To mi ale křivdíš.“ Usmála se. 100 Ukázka elektronické knihy