Zda se v té daleké Anglii, kam odjel pátrat po svém ztraceném otci, i on sám neztratil. Samým štěstím se rozplakal. Když si otřel slzy z tváří a opětovně vykouzlil na svých rtech úsměv, pozval ho do svého krámku na čaj, který před chvílí připravil a jako by snad dopředu předvídal návštěvu, uvařil ho více než obvykle. Gary poděkoval a oba se přesunuli do obchůdku, který voněl tím zvláštním knižním odérem. Jeden čas tu byl častěji než na pokoji v penzionu, kde měl ubytování. Bylo to právě v době, kdy spolu četli mámin deník a dlouze nad ním polemizovali. Na tyto chvíle vzpomínal pan Martin nejraději. Připadal si důležitě a potřebně. Gary totiž k němu vzhlížel a jeho rad si náležitě cenil. Byl to opravdový přítel. A teď je konečně zpět. Je zpět a nepřijel s prázdnou. Ihned začal vytahovat z brašny zápisník, který tak pracně vysvobodil z úkrytu v koupelně. Prozradil, že jej ještě nestihl dočíst celý, protože ho přemohl nezvyklý pocit jet zpět do Paříže. Deník tedy pouze zavřel, sbalil si své věci a už mířil tam, kam jej nohy a hlavně srdce táhlo. Starší pán byl jako u vytržení. Miloval takové zvraty a po zkušenosti s deníkem od matky se neskutečně těšil, jaké záhady budou v tomto dost odrbaném sešitu. Odrbaný byl, to ano. Také byl starý několik desítek let. Navíc dlouhé roky zapečetěn v igelitovém obalu a pod dlaždicí v podlaze zastrčen. Kde byl a jak se s ním zacházelo ještě předtím, to už se asi nikdo nedoví. Nechtěli marnit čas, a tak se usadili, nalili si čaje a pustili se do práce. Garymu se neskutečně ulevilo. Byl moc rád, že je opět
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291226
v přítomnosti svého přítele. S ním se bádá jedna radost, říkal si v duchu a usmál se. Začali číst znovu od první stránky, aby i pan Martin znal všechny souvislosti a nic mu neuniklo. Když se dočetli až do místa, kde nedávno Gary zápisník odložil, trochu se otřásl. Měl obavy, že to nejdůležitější teprve přijde. A měl pravdu. Na dalších stranách deníku se totiž dozvěděl, že jeho otec a strýček Dan, který tak nešťastně ukončil svůj mladý život, měli ještě sestru Luisu. Ta byla nejmladší, a protože to byla žena, kletba rodiny se na ni nevztahovala. Gary hned začal počítat a snažil se vydedukovat, kolik let by tak mohlo jeho tetě být. Nemohla být zase tak stará. Kolem čtyřiceti, více ne, mumlal si pro sebe. Jako kdyby do něj vjeli všichni čerti, měl neskutečnou touhu svou tetu najít. Vyhledat, kde žije, jestli tedy stále žije a zjistit další informace přímo od ní. Věřil, že se dozví daleko více než čtením ze zápisníku desetiletého kluka, i když se jednalo o jeho tátu. Nebo možná proto, že se o něj jednalo. Poprosil pana Martina, aby jej doprovodil na místní úřad. Nevěděl totiž příjmení dané rodiny. Bylo více než jasné, že si jeho otec příjmení změnil, a proto musel zjistit, jak se jmenoval ještě jako malý kluk. Sice neměli moc informací, ale kolik mladíků v době před, řekněme, 30-35 lety, spáchalo sebevraždu? Myslel tím svého zemřelého strýčka Dana. Na úřadě, kam přišli téměř před koncem provozní doby, nebyli právě nadšeni. Přesto nakonec úřednice prosbám obou mužů vyhověla a z trezoru vytáhla starou matriční knihu. Gary jí nadiktoval 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291226
jména všech tří sourozenců. Byla to ostatně jediná konkrétní informace, kterou měl. Doufal, že si s tím úřednice poradí. Ta se co chvíli dívala na své hodinky a bylo vidět, že ji otravují a obírají o volný čas. Zkusili tedy trik se slovy chvály a pobízeli ji různými lichotkami, aby se ještě nevzdávala a hledala dál. Podařilo se. Asi po hodině hledání vykřikla „Durandovi“. Garyho předci měli příjmení Durandovi. Sama úřednice měla očividnou radost, protože tušila, že by jí stejně nedali pokoj, dokud by jim nedala, co chtěli. A tušila správně. Bylo to přece důležité a nešlo čekat na další den, než se zase úřad otevře. Na tu dobu už měli oba pánové zcela jiné plány. *** Hned následující den je totiž kroky zavedly na místní hřbitov. Gary věděl, že rodina vlastnila hrobku a protože zatím nezjistili adresu, kde jeho předci žili nebo žijí, chtěli se podívat alespoň na místo, kde většina z nich již tiše odpočívá. Procházeli se po hřbitově asi hodinu, než našli hledané místo. Netušili totiž, že se mají zaměřit na hrobku v podobě stavby, malého domku, nikoliv na klasický náhrobní kámen. Očekávali, že na takovém náhrobním kameni budou vytesána jména zemřelých, avšak hrobka rodiny Durandovy byla naprosto jiná. „Takové hrobky mívaly jen zámožné rodiny,“ pronesl pan Martin, když konečně stáli na správném místě. „Vypadá to, že pocházíš doslova ze šlechtického rodu,“ pokračoval. 98 Ukázka elektronické knihy