dopis a přidržela ho před ní. V babiččiných očích se objevil záblesk hrůzy, nebo jsem se pletla a bylo to jen překvapení? „Odkudpak to máš?“ „Našla jsem ho ve tvé kuchařce.“ Svraštila obočí a přivřela oči. Podle jejího výrazu mi došlo, že neměla v úmyslu přivést mě na tuhle stopu. Možná měla Clem přece jen pravdu a babička byla tehdy napůl v deliriu, takže si neuvědomovala, co říká… „Promiň, že jsem si ho přečetla,“ řekla jsem. „Ale myslela jsem si, že by nám třeba mohl prozradit, co jsi dělala před tím pádem nebo co tě zneklidnilo. Ten dopis je ale starší a je od táty.“ „Já vím, znám ho dobře,“ ujistila mě mamie tichým hlasem. „Můžu se tě na něco zeptat? Teď, když už jsem si ho přečetla… Spoustě věcí úplně nerozumím.“ Okamžik se zdálo, že mamie váhá, ale pak přikývla. „Táta… on…“ Hlas se mi chvěl. Věděla jsem, že toto téma není těžké jen pro mě. Můj otec byl babiččin syn a o mé hádce s ním jsme spolu tu a tam hovořily. Věděla jsem, že ji to celé trápí stejně jako mě. Samozřejmě z jiných důvodů, protože zatímco já jsem hudrovala nad tím, že tatínek měl na matčině smrti svůj díl viny, mamie trápila rozepře v rodině. Mrzelo ji, když nás viděla rozhádané, a nejspíš trpěla tím, že nebyla schopná mezi námi sjednat příměří. Mamie si všimla mé nejistoty. Trochu se v posteli narovnala, i když jí pohyb zjevně působil bolesti. „Tvůj otec není takový člověk, jakého v něm zřejmě vidíš,“ vysvětlovala zastřeným hlasem. „Ty si myslíš, že nechal maminku ve štychu, ale…“ Přerušila jsem ji. „Já vím.“ Zvedla jsem ruku s otevřeným dopisem. „Vím, co k tomu říká. Že se po maminčině smrti cítil opravdu provinile.“ Jak jsem mluvila, cítila jsem, že se mi hlas proti mé 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291171
vůli zlomil. „Třeba je to vážně pravda a on pochopil, že se zachoval špatně. Ale já prostě nevím, jestli mu to dokážu odpustit. Určitě mohl udělat ještě víc, aby se jí dařilo líp. Místo toho pro něj byla práce důležitější než vlastní žena a děti.“ „Opravdu to tak bylo?“ vstoupila mi do řeči mamie. Zarazila jsem se, otřela si slzy a netečně na ni hleděla. „Hodně ses toho o depresích dozvěděla,“ pokračovala mamie, „sama jsi mi to tenkrát vyprávěla. Přečetla jsi o tom všechny knihy a každý článek, který se ti dostal do ruky, viď?“ Přikývla jsem. „Pak bys měla vědět, že vina za tuhle nemoc se nedá jen tak jednoduše svalit na ostatní. Byla jsi tehdy ještě velice mladá a já chápu, že jsi potřebovala někoho, komu bys mohla přičítat odpovědnost. Ve tvých očích to byl samozřejmě nejbližší dospělý, tvůj otec. Ale považ, že Clem přišla v mladém věku sem a ty ses taky v devatenácti odstěhovala do vlastního bytu. A přesto za její smrt nemůžete. Stejně jako váš otec. Všichni tři jste tam pro ni byli, jak nejlíp to v té chvíli šlo, ale na spoustu temných míst v duši člověka se nezasvěcené osoby nedostanou. Tam může jen on sám.“ „Já nevím, mamie. Nemyslíš si, že měl svoje cesty omezit, když viděl, co se s mámou děje a že my s Clem s tím nic nezmůžeme?“ „Udělal toho dost, aby jí pomohl, snažil se…“ „Já vím,“ přerušila jsem ji znovu, „Clem mi to vyprávěla. Ale já si to nemyslím. On tam prostě nikdy nebyl. Možná by jeho přítomnost stačila, aby jí bylo líp.“ „Pinou, on to ale zkoušel. Nebyl přece pryč ustavičně. Možná ti to tak zpětně připadá, ale mezitím vždycky nastalo období, kdy byl delší dobu doma. Opravdu mu nemůžeš dávat veškerou vinu.“ Její slova mi pronikala do mysli a já ztěžka polkla. Dál to ve mně vřelo, ale argumenty mi pomalu docházely, takže jsem zmlk la. Mamie mluvila dál. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291171
„Mohla by sis s ním promluvit, víš to? Ještě není pozdě. Určitě sem brzy přijede. Bylo by smutné, kdybys ztratila i jeho, Pinou.“ Zvedla jsem zrak, položila si bradu na ruce a povzdechla si. Babiččina slova ve mně vyvolala něco, co už jsem dlouho necítila a možná jsem to prostě potlačovala: bolest nad ztrátou, která nebyla nezbytná. Ale pak se smutek i vztek vrátily a spolu s ostatními pocity vytvořily neproniknutelný chuchvalec, který mě zavalil a vzal mi sílu. „Budu o tom přemýšlet, mamie,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. „Nemůžu ti nic slíbit, je toho teď na mě trochu moc. Ale zamyslím se.“ „Víc od tebe ani nechci, drahoušku.“ Chápavě jsme se na sebe usmály. Neslyšně jsem vyslovila „merci“. Když jsem se po tomto rozhovoru vrátila do penzionu, spatřila jsem Falka, jak spokojeně spí stočený do klubíčka na gauči v salonu. Posadila jsem se k němu a prsty projížděla jeho hustý kožíšek. „Tak, brouku.“ Pod prsty jsem cítila vibrace jeho ospalého vrnění. Opřela jsem se a vychutnávala si teplo, které se mi z drobného kočičího tělíčka šířilo po stehně i po dlani. „Ty se máš nejlíp, můžeš celý den spát, krmit se a toulat se po okolí a problémy se tě netýkají.“ Bezmyšlenkovitě jsem se rozhlížela po salonu, vtom mě upoutala babiččina kniha receptů, která ležela na stole vedle pohovky. Položila jsem ji tam, když jsme s Clem našly otcův dopis. Opatrně, abych Falka nevyrušila, jsem se zvedla, sáhla po knize a zalistovala v ní. Když jsem očima přelétla recept na vanilkové a čokoládové éclairs, přepadla mě známá touha. Ještě ve mně dozníval rozhovor s mamie. A stejně jako dřív, když jsem s nějakým problémem nemohla hnout, i teď mě to hnalo do kuchyně a k pečení. 99
Ukázka elektronické knihy