98
A B I G A I L
D E A N
•
D Í V K A
A
na pokoj a potom si vzpomeň do nejmenších podrobností, cos dělala předchozí den. Soho sem skrze závěsy vrhalo oranžové elektrické světlo a ve tmě se zhmotnily obrysy vany a pracovního stolu. Na podlaze se válely moje boty a šaty, jako by ten, kdo je měl oblečené, někam zmizel. Připomněla jsem si Olivii v taxíku, jak mi z okénka mává šálou, takže když jsem zvedala sluchátko, už jsem se usmívala. Právě minuly čtyři. Čekala jsem, kdo promluví. „Lex, je to už tak dávno.“ „Delilo,“ vydechla jsem. No jistě, kdo jiný? „Jsem v Londýně a můžu za tebou přijít. Kde jsi ubytovaná?“ „V Romilly Street,“ řekla jsem. „Je to Romilly Townhouse. Kdy chceš přijít?“ „Nemám moc času. Budu tam za hodinu, možná dřív.“ „Cože?“ „Přijdu za tebou. Chci tě navštívit.“ „Vždyť je ještě noc.“ „Za chvíli na shledanou.“ Chtěla jsem rozsvítit tlumené světlo lampy, ale omylem jsem zmáčkla vypínač stropního svítidla. Odkopla jsem přikrývku a strnule ležela na matraci. Proklínala jsem Delilu; hotelové osvětlení; amatérskou perkusovou skupinu bubnující v mé hlavě; Společnost přátel whisky; naklonění země; londýnské vedro; vzdálenost od postele ke sprše. Pod studenou čistou vodou jsem se přinutila vyzvracet a přitiskla si čelo na kachličky. Delilah. Když jsem se přestala třást, otevřela jsem okno, sedla si ke stolu a sepsala udělení souhlasu týkající se nakládání s domem v Moor Woods Road a s ním spojeným peněžním obnosem a využití obého ke zřízení komunitního centra v podobě, jak si je s Evie představujeme. Řádek se jménem udělitele souhlasu jsem nechala prázdný. Nevěděla jsem ani, jak se Delilah teď jmenuje. Pokoj skropily první kapky denního světla. Objednala jsem si na recepci dvě kávy a obě je vypila. Věděla jsem, že Delilah mě nechá čekat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290857